Francouzská řadová pěchota v období revoluce a napoleonských válek

Za francouzské revoluce byl změněn název z pluk (regiment) na půlbrigáda (demi-brigade). V té době se skládal pěší pluk z kompanií fizilírů a granátníků. Složení kompanie bylo: kapitán (captain), poručík (lieutenant), podporučík (sous - lieutenant), starší seržant (sergent-major), 5 seržantů (sergent), desátník - ubytovatel (caporal-fourrier), 8 desátníků (caporal), dva bubeníci (tambour) a 104 fizilírů. U granátníků to byli 4 seržanti a 64 granátníků. Oficiálně půlbrigáda měla 3 300 mužů a 96 důstojníků.

Podle francouzského nařízení z r. 1791 spočíval boj pěchoty v kombinacích linie a kolony. Linie pro boj střelbou a konečnou útočnou fázi. Kolony pro přesuny a pro výpad proti obranným pozicím. Tato taktika však byla úspěšná s dostatečně vycvičenými vojáky. V r. 1793 začleněním dobrovolníků vymizely řádné manévry. Jednotky do jisté míry spoléhaly na prudký nápor podnícený revolučním nadšením tzv. "pekelné taktiky". Organizace půlbrigád, spojující pevnou a disciplinovanou palebnou sílu středového (cvičeného) praporu v linii s výpady dobrovolníků v kolonách po bocích, předznamenávala klasickou francouzskou taktiku (l´order mixte), která byla používána na všech úrovních od praporu po divizi.

Palebná síla a prudkost manévru byly v letech 1793 a 1794 nedostačující a většina pěchoty spoléhala na postup ve volné sestavě (en débandade). Celé brigády v neuspořádaných formacích znepokojovaly nepřítele střelbou, pak se zformovaly do sestavy a provedly frontální útok. Tento postup ve volné sestavě do určité míry snižoval účinek protivníkových salv a kanonády. Generál Duhesme poznamenal: "Můžeme popravdě říci, že koncem roku 1793 měla francouzská armáda pouze lehkou pěchotu". Kolem r. 1795 se začala běžně vyčleňovat asi pětina z divisionů řadové pěchoty jako harcovníci, aby znepokojovali nepřítele ostřelováním a ušetřili ostatní síly k podpoře rozptýlené linie, nebo k provedení hromadného útoku rozptýlených střelců a tak plnili úkoly lehké pěchoty, které byl nedostatek. Celé pluky řadové pěchoty proto působily jako rozptýlení střelci, zatímco lehká pěchota si osvojila vytrvalost a disciplínu spojovanou běžně s pěchotou řadovou. Většina vojáků tedy byla na rozptýlený boj zvyklá. První nucené odvody byly až v roce 1807. Do té doby byli v armádě samí dobrovolníci.

Navzdory stírajícím se rozdílům mezi lehkými a řadovými pluky přetrvává zvyklost, že lehké pluky byly roztroušeny do různých armádních sborů, jakoby pouze ony byly schopny operovat jako rozptýlení střelci. Typický příklad nalezneme v bitevním plánu francouzských jednotek u Slavkova.

Termín regiment obnovil Napoleon 24. září 1803. 20. září 1804 byly postaveny kompanie voltižérů, aby zajišťovaly předvoj a stavěl se z nich střelecký řetězec. Byly postaveny z nejlepších střelců z kompanií. Při boji v linii stáli vždy nalevo voltižéři a napravo granátníci. Většinou voltižéři bojovali v linii, jelikož střelecký řetěz zajišťovala lehká pěchota.

18. února 1808 byly oficiálně udělány nové změny. Pluk se skládal z válečných praporů (bataillon de guerre). Praporu, kterému velel šéf praporu (chef de bataillon) se oficiálně skládal ze 4 kompanií fizilírů, 1 granátnické a 1 voltižérské kompanie. Kompanie byla složena z kapitána, poručíka, podporučíka, staršího seržanta, 4 seržantů, desátníka ubytovatele, 8 desátníků, 2 bubeníků a 121 fizilírů. Štáb pluku se skládal z plukovníka (colonel), majora, 4 šéfů praporů, 5 adjutantů, 5 asistentů, 10 starších seržantů, praporečníka a dvou mužů doprovodu, staršího bubeníka (tambour-major), desátníka bubeníka (tambour-maitre), kapelníka (chef de musique), 7 muzikantů, 4 řemeslníků, ubytovatele (quartier-maitre),pokladníka (officer payeur), staršího chirurga (chirurgien-major) a jeho 4 asistentů. Oficiálně měl pluk 108 důstojníků a 3 862 mužů. Ke každému praporu byli přiděleni 4 sapéři (sapeur) ke kompanii granátníků s kaprál-sapérem (caporal-sapeur) pro celý regiment.

A nyní k tolik diskutované otázce markytánek. Většina praporů měla své markytánky (cantiniére tedy kantýnské), které doprovázely jednotku při tažení. Prodávaly alkohol, jídlo a jiné maličkosti k doplnění přídělů (vše samozřejmě za peníze). Pomáhaly vojákům opravovat uniformy. Většinou to byly ženy poddůstojníků. Obvykle byly přebírány prapory za maskoty a zasluhovaly si veškerý s nimi spojovaný respekt. Markytánky doprovázející jednotku do akce vykonaly nespočetné hrdinské skutky, mnohdy za ně dostaly Čestné legie nebo poddůstojnické hodnosti (je známá i podporučice). Mnohé markytánky měly svůj vlastní vzhled uniformy, většinou byly tvořeny z barev plukovních hudeb či uniforem důstojníků a mnohdy napodobovaly uniformy lehké jízdy.Všeobecnou výstrojí byla bílá zástěra a zdobený soudek s pípou na alkohol se znakem kompanie (u voltižérů plechový myslivecký roh, u granátníků plechový granát), zavěšený na ramením řemenu bílé barvy a k němu odlivka.

Kompanie v bojové linii, každá linie tři stopy široká
Kompanie v koloně
Praporní kolona ze 6 kompanií. Fronta je dlouhá 75 stop a široká 15 stop
Další možnost praporní kolony (voltižéři jsou zde posláni jako střelecký řetězec)

Legenda: F - fizilíři, G - granátníci, V - voltižéři, C -kapitán, L - poručík, SL - podporučík, SM - starší seržant, S - seržant
Smíšená formace (l´order mixte), nejpoužívanější sestava francouzské pěchoty. Je postavena ze tří praporů (1 pluk) o 9 kompaniích

Legenda: A - prapor v divizní koloně (dvě kompanie tvoří frontu o třech řadách), B - prapor v linii, V - voltižéři z kompanií všech tří praporů jsou posláni k volnému boji (předvoj netvoří lehká pěchota)

Autor: Aleš Schnaid, 1998