Informace o životě v klubu 2000
Vítám všechny zájemce o historii, a Napoleonskou zvláště, v roce 2000, v roce 200. výročí bitvy u Marenga a 195. výročí bitvy u Slavkova.
11. - 13. února proběhlo v Lazinově u Letovic shromáždění našeho klubu a členská schůze schválila tyto dvě akce jako hlavní pro letošní rok. Na ně bude zaměřena příprava výstroje a výzbroje a také secvičení po stránce vojenské. K tomu je připravována secvičná společně s 8. plukem od 31. 3. do 2. 4. v Buchlovicích. Je to už velice brzy. Zvláště bych chtěl upozornit zájemce o vstup do našeho klubu, ozvěte se co nejdřív. Marengo je už 9. června.
23. - 26. března jsme se spolu s 8. plukem a dalšími jednotkami 27. divize zúčastnili akce připomínající 190. výročí obsazení Porýní francouzskými vojsky. Celá akce, která se odehrála v německém městě Wesel, byla zaměřena hlavně na secvičení jednotek 27. divize. Přitom jsme jako správná okupační armáda obsadili radnici, přinutili starostu ke kolaboraci a vyrabovali banku. Potom už jsme se věnovali jen demonstračním pochodům po městě, rabování, nahánění anglických špiónů a zabavování pašovaného anglického zboží. Ve volných chvílích jsme se fotografovali v pevnosti, ve které jsme byli ubytováni, do připravované publikace o historických jednotkách z napoleonského období působících v ČR a také jsme se byli podívat na rozvodněný Rýn. Pro mě osobně byla tato cesta zajímavá i proto, že jsem se dostal do míst, kde byl za války totálně nasazen můj otec.
Na této akci se začalo veřejně diskutovat o problémech, které vedly k postupné stagnaci v činnosti klubu. Z diskuse vzešel tříčlenný "revoluční výbor", který mě pověřil, abych připravil podklady pro organizační změny a oživení v klubu.
15. dubna se v brněnském Parlamentu (název zajímavé restaurace) sešlo na přátelském a pracovním posezení jedenáct členů klubu. Přišli i dva nováčci, naverbovaní prostřednictvím této stránky, abychom je vybavili nejnutnější výstrojí na nejbližší akci. Dokud jsme byli ještě akceschopní, seznámil jsem přítomné se situací v klubu a s návrhy na změny ve vedení klubu, upřesnění úkolů pro jednotlivé členy, s doplněním stanov klubu a s nutností řešit hospodaření klubu. Dohodli jsme, že "palácová revoluce" musí být připravena a provedena při nejbližší vhodné příležitosti.
5. - 7. května, tj. o měsíc později, než se plánovalo, proběhla už tradiční secvičná s 8. plukem v Buchlovicích. Po cestě jsme se pokusili po zavírací době dobýt hrad Buchlov. Bohužel ani lísání se ke kočičkám paní kastelánky nepomohlo, kastelán byl neúprosný. Počasí akci přálo, ale účast byla mizerná. Přesto se cvičilo a cvičilo, aby hlavně nováčkům byl mozeček správně zpracován. K našim nováčkům se přidali další dva z 8. pluku a ještě jeden, který celý den z dálky pozoroval cvičící jednotky a až odpoledne se přiznal ke svému zájmu o vstup do KPFR. Akce nakonec splnila svůj účel a další fotografování v rozkvetlém zámeckém parku určitě potěšilo každého milovníka přírodních krás. I účastníci nočního přepadu hradu Buchlov byli spokojeni.
19. - 21. května - secvičná 18. pluku v Borové Krčmě. Název je velice zavádějící, protože nejbližší otevřená hospoda byla vzdálena půl hodiny dosti rychlé chůze od selské usedlosti, kde jsme se ubytovali. Hlavním účelem setkání byla společná výroba klobouků k revolučním uniformám. Účast tentokrát téměř šokovala. Jako by všichni čekali, co bude následovat. Na sobotu byla předsedou svolána schůze. Protože bylo všechno už dříve projednáno se všemi zainteresovanými, ujala se v průběhu schůze vedení klubu pětičlenná Rada. Po diskusi bylo dohodnuto, že tato Rada zabezpečí nejbližší úkoly, tj. účast na Marengu a na Maltě, dopracuje organizační změny v klubu, dořeší finanční záležitosti do konce června, připraví doplnění stanov, které předloží výroční členské schůzi v lednu 2001, kde proběhnou řádné volby. Já jsem byl pověřen předsednictvím této "prozatímní vlády".
9. - 11. června největší zahraniční akce roku, 200. výročí bitvy u Marenga, byla z naší strany pojata ve smyslu starořímského hesla "Přijít, vidět, zvítězit.". Po celonoční jízdě a krátkém bloudění před cílem, jsme v největší žáru dorazili k budoucímu "bitevnímu poli". Bylo asi 14:00 hodin. Po rozoraném lánu asi 300 x 600 metrů kroužily traktory, které rozbíjely a válcovaly vyprahlé hroudy a hned je kropily, aby se moc neprášilo. Na jižní straně otevřené pláně jsme začali budovat tábor 27. divize, v dálce na severu se už bělaly stany našich "nepřátel", Čechů, Moravanů a Slováků v rakouských uniformách. Na průzkumu okolí jsme zjistili, že ve stínu blízkého parku je stanové město vyvolených. Už se setmělo, když se nám podařilo vybojovat večeři v cirkusovém stanu. Získanou energii si většina příslušníků 18. a 8. pluku šla vybít přepadem rakouského tábora. Všichni společně jsme odolávali útokům italských komárů.
Po krátkém spánku a snídani z vlastních zdrojů nastupují jednotky k výcviku. V 10:00 hod. odchází celá 27. divize na bitevní pole, kde se pod kopyty koní jezdectva zvedají oblaka prachu. Nacvičuje se manévrování celé divize a zaujímání karé, obrany proti útoku jízdy. Po skončení nácviku prcháme všichni do stínu. Obědváme v táboře opět s problémy. Na "bojišti" nacvičuje místní jízdní policie své vystoupení, tribuny se zvolna zaplňují. Okolo 15. hodiny se začíná přibližovat bouřková fronta, kolem tribun defilují "přehlídkové" jednotky. Začíná pršet, na "bojiště" nastupují zvolna bojové pluky, aby byly představeny divákům. My jsme byli představeni jako jednotka z Československa, mezi vlajkoslávou nad hlavní tribunou chyběla vlajka Slovenska. Večeře proběhla tentokrát bez problémů. V noci už za hustého deště vyráží otrlci k dalšímu přepadu Rakušanů.
Ráno se probouzíme bez budíčku, venku leje. Všude je pusto a prázdno, jen několik pyrotechniků připravuje své efekty. Na "bojišti" se tvoří stále větší kaluže. V 9:30 nastupujeme v plné polní, po kontrole ústroje a zbraní se celá divize stejně jako před 200 lety vydává na pochod jihozápadním směrem. Po půl hodině obsazujeme statek, kde nalézáme úkryt před deštěm. Obyvatelé nás přijali celkem vlídně. V 11:00 hod. se ze vzdáleného bojiště ozvala kanonáda a salvy z pušek. Bitva začala. Po 12. hodině se řadíme do pochodové kolony a vyrážíme k bojišti, abychom jako kdysi Desaixova divize rozhodli o porážce Rakušanů. Před bojištěm se v lánu pšenice rozvinujeme do útočné formace a za podpory dělostřelectva vyrážíme do útoku. Odpor Rakušanů slábne, dávají se na ústup a hromadně se vzdávají. V útěku jim brání, stejně jako nám v rychlejším postupu, bezedné mazlavé bláto, ve kterém zůstávají podrážky méně kvalitních bot i celé boty. Ve 13:30 bitva končí. Následuje defilé před zaplněnými tribunami v 10 cm vrstvě bahna. Všichni toho máme dost. Náš tábor byl jak přeorán, jak jsme se dozvěděli od markytánek, musela zde proti neukázněným divákům zasáhnout policie. V přestávkách mezi deštěm začínáme likvidovat tábor. Boj však ještě neskončil. Až v 17:30 dostali naši zástupci šek na peníze, které měli Italové podle smlouvy vyplatit v hotovosti. Nervozita opadla, když se v nejbližší bance, která zavírala v 18:00, podařilo směnit šek. V 19:00 opouštíme Marengo, kde nám slunná Itálie ukázala svoji odvrácenou tvář a míříme domů. Déšť ustal až u italsko-rakouských hranic. V poledne nás přivítalo sluncem rozpálené Brno.
11. - 14. srpna jsme už tradičně oslavovali narození císaře Napoleona I. na Slavkovském bojišti. Spolu s Císařskou Slavkovskou gardou jsme připravovali vybudování stanového tábora v prostoru Staré pošty, která je pro nás z mnoha důvodů kulturním objektem. V jejích prostorách v roce 1805 před bitvou, v průběhu a po bitvě pobývali ruští, rakouští a francouzští generálové, maršálové i sám Císař. Při její rekonstrukci v 90. letech zde naši členové odpracovali stovky hodin. Odměnou jim měla být možnost využít vyhrazených prostor pro činnost klubu. Komerční záměry nových majitelů nás však postavily na zem. Po slavnostním otevření jsme byli vykázáni do patřičných mezí. Letošní akce tak byla pro většinu našich členů návratem do známých míst po dlouhé době.
V pátek odpoledne nás v Brně přivítala průtrž mračen, která se proletěla i nad naším ubytovacím prostorem. Když jsme se prošlapali bahnem na Starou poštu, nebylo kde postavit stany. Na doporučení majitele jsme se ubytovali v konírně. Po převlečení do uniforem jsme měli pocity účastníků skutečných tažení napoleonských dob. Pach koní i nás, vůně sena a slámy, a hlavně teplo nás zařadilo mezi ty šťastnější z nich. Postupně doráželi další vojáci. Veselí roste, zábava se rozjíždí. Stráže drží Garda. Nikomu se nechce spát, vždyť jsme se od Marenga neviděli.
Je sobota 7:30 a přichází nejnepříjemnější část dne, budíček. Při nástupu je přečten dopis od Císaře, kterým bylo uděleno čestné členství Jiřímu Dvořákovi a In memoriam Jeanu Alixi Schnaidovi. Po snídani proběhlo další poslední focení do připravované knihy a potom už v pochodové koloně vyrážíme na bojiště. Tentokrát ve stopách nepřítele, ve směru útoku Bagrationových jednotek na Santon. Před naší jednotkou běží poklusem na průzkum sergent-major Jan Dvořák, který pro tuto část akce neprozřetelně předal velení poddůstojníkům, kteří se mu takto "odměnili". Po útoku na Santon obsazujeme Tvarožnou a dobíjíme hostinec u Havlů, kde obědváme. Po oddechu a načerpání nových sil se dáváme podle vzoru Bagrationova levého křídla na ústup směrem na Holubice. Pod dálničním mostem začíná secvičná a průzkum pod mým velením odchází do Holubic, aby zajistil místnost v místním pohostinství pro konání schůze klubu.
Po akademické hodince zahajuji schůzi, která hodnotí převrat a průběh revoluce v našem klubu. Rozdělují se funkce a úkoly, uzavírá se hospodaření klubu a zahajuje nové účetní období. Navečer se přemisťujeme do tábora, kde začíná volná zábava, narušovaná střídáním stráží, protože tuto noc slouží naše jednotka.
V neděli ráno po budíčku balíme a uklízíme ležení. Opouštíme Starou poštu. Na jak dlouho zase? Přemisťujeme se na Mohylu míru, abychom vzdali čest obětem Slavkovské bitvy. Před vchodem stojí čestná stráž, my ve tvaru pochodujeme do kaple. Zavíří bubny a všichni vojáci dávají "K poctě zbraň". Potom zazní povely k odchodu. Venku pokračuje členská schůze, která volí nového jednatele za odstoupivšího, upřesňuje úkoly a končí oficiální část akce. Já odjíždím do vzdálených Čech, ostatní na Slavkovský zámek. Někteří nadšenci zůstávají u Slavkova až do pondělního odpoledne.
8. - 10. září se již tradičně sešly historické jednotky na Městské slavnosti Nového Jičína při příležitosti 210. výročí úmrtí maršála Laudona. Já již tradičně jsem dorazil hladový a žíznivý, ale první přespolní účastník, do tábora. Ten byl také již tradičně v areálu jedné ze základních škol. Vyrazil jsem do města zahnat hlad a uhasit žízeň. První se mi podařilo, ale druhé ne. Po guláši, který mi ochotně a s úsměvem naservírovala paní vedoucí nejbližší restaurace, dvě hodiny po odchodu kuchaře, mi žízeň vydržela po celý zbytek akce. Vojsk rychle přibývalo a s ním vojenských radovánek v okupovaném městě.
Do sobotního rána se město probouzí plné vojska a jiných dobových atrakcí. Celý den probíhají pochody, slavnostní nástupy, přehlídky, ukázky výcviku a krmení vojáků. Před 9. hodinou pochodujeme na náměstí, kde už nás čekají spousty diváků. Odtud odcházíme na slavnostní vernisáž výstavy pod názvem "Generál Laudon". Po obědě probíhá výcvik jednotek a v 15:00 zase pochodujeme městem. V 17:00 nastupujeme na náměstí vzdát poctu maršálu Laudonovi. Dekorováním zástav a praporů starostou města, za účasti potomka maršála Laudona, a čestnými salvami končí oficiální část oslav. V táboře odkládáme plné polní a ve vycházkových uniformách vyrážíme za zábavou do města. Před tím ale proběhl ještě jeden slavnostní nástup kvůli mně. Kamarádi nezapomněli, že jsem před několika dny oslavil své 55. narozeniny a předali mi dar od Císaře, láhev koňaku značky "Napoleon". Kluci, ještě jednou děkuji. Pozdě v noci se vracíme do ležení, kde je veselo až do časného rána.
V neděli ráno se všechny jednotky připravují do bitvy. Já se bohužel už musím vypravovat k domovu. A tak na místním nádraží naslouchám dělostřelbě, salvám z pušek a bojovému pokřiku útočících jednotek. Po bitvě se všichni vojáci, včetně "padlých", sešli u výborného guláše. Ale to už se mnou rychlík "Junák" uháněl ke Strakonicím a já doufám, že tato akce bude opravdu tradiční.
1. - 3. prosince - 195. výročí Bitvy tří císařů u Slavkova, kultovní akce všech příznivců napoleonské doby u nás. Tato akce začala pro náš regiment o mnoho dní dříve. Už 2. září jsme se dozvěděli, že nejsme přihlášeni a postupně vycházelo najevo, že jsme tak dopadli nejen my, ale všichni, kteří se přihlásili presidentovi Unie napoleonských vojáků. Organizace celé akce se ujal MUDr. Novotný z Císařské Slavkovské gardy a vše se nakonec v dobré obrátilo.
Náš regiment se rozhodl být hostitelem celé 27. divize, což ve finále představovalo 118 vojáků, pro které jsme museli zajistit ubytování, stravování, dopravu a řadu dalších služeb. První problémy začaly při znovupřihlašování a zjišťování počtů zahraničních účastníků, kteří nemohli pochopit, že nejsou přihlášeni, když se přihlásili. Nejvíce starostí nám ale udělalo ubytování. Zpočátku šlo všechno hladce. Usmysleli jsme si obsadit atraktivní a stylový prostor hradu Špilberku. Složitá jednání skončila naším úspěchem a tak jsme se začali připravovat na obsazení určených prostor. 21. listopadu se však na scéně objevila jistá paní, zřejmě "majitelka" hradu, která nás 23. listopadu z hradu definitivně vykázala. Jediné, co se nám povedlo, bylo obsazení jedné bašty tzv. Letní scény a získat povolení k prohlídce hradu cizinci, vše za patřičnou úhradu. Ukázalo se však, že i dnes dobrý člověk ještě žije. Díky kontaktům s páterem Holečkem se nám podařilo zajistit ubytování v nádherném prostředí kláštera ve Vranově u Brna, kde se o nás všichni výtečně starali. Poslední překvapení nás čekalo v pátek před bitvou. Pozdě večer jsme se dozvěděli, že Malťané mají problémy na hranicích. Díky páteru Holečkovi se i to vyřešilo a akce mohla začít.
V sobotu vstáváme v 6:00, program dne je rozvržený téměř na minuty. Chybí nám bubny, které nás ve většině ležení vyhánějí z vyhřátých pelíšků. Na nástupu nás ale čeká počasí, které nás rychle probere k životu. Je sice o poznání tepleji než před 195 lety, ale mlha a vlhkost dělá s našimi civilizovanými tělíčky své. Po snídani nastupujeme do autobusů, které nás odvážejí do Brna pod Špilberk. Tady už na nás čeká doprovod Městské policie. Řadíme se do kolony a odcházíme ke hrobu generála Valhuberta, který zemřel v roce 1805 na následky těžkého zranění pod Santonem, patrona našeho klubu. Od kostela sv. Jakuba pochodujeme trasou, kterou před 195 lety kráčel pohřební průvod. Pietní akt zahajuje výstřel z děla, naše markytánky pokládají věnec k pomníku, nastoupené jednotky vzdávají vojenské pocty. Při odchodu ke stanovišti autobusů procházíme Místodržitelským palácem, kde byl ubytován císař Napoleon v roce 1805. Odjíždíme na Žuráň na velitelské stanoviště, ze kterého Napoleon řídil začátek bitvy. Většina našich zahraničních přátel je na tomto místě poprvé v životě. I přes špatnou viditelnost se zde zdržujeme déle, než je plánováno, a tak místo plánovaného pochodu nastupujeme do autobusů, které zrychlují náš přesun na dnešní bojiště. V Tvarožné nás čeká krátká secvičná celé jednotky a potom zrychlený přesun pod Santon.
Ve 13:00 začíná bitva mohutným dělostřeleckým soubojem, při kterém se na bojišti postupně rozvinují pro tyto chvíle znepřátelené jednotky. Kolony manévrují podle připraveného scénáře, jejich pohyby upřesňují kurýři na koních. Vřava se stupňuje. Náš generál nevydrží nervově, ujímá se iniciativy a manévruje dělostřelectvem, které mu nepodléhá. Je to sice efektní pro diváky, ale v jednom okamžiku to vypadá, že neobklíčí Francouzi spojence, ale že budou obklíčeny naše jednotky. Zásah hlavního řídícího však na poslední chvíli všechno vyřeší a bitva skončí tak, jak skončit měla. "Nepřátelství" skončilo, začíná slavnostní defilé všech zúčastněných jednotek. Já se svým zdravotním sborem přihlížím z povzdálí. Proč? Museli jsme ošetřovat "těžký úraz", jak oznámil do rozhlasu komentátor celé akce. Na vysvětlenou a pro ilustraci, co všechno je schopen podstoupit nadšenec pro napoleoniku. V průběhu bitvy jsme byli povoláni k ošetření raněného, který se tvářil docela zdravě, jen ukazoval na svoji pravou nohu. Když se nám ho podařilo přes jeho odpor povalit na nosítka, vyzout mu botu, kamaši a ponožku, vykoukla na nás žlutá, studená, mrtvá noha. Přestože se s námi pokoušel komunikovat všemi světovými jazyky, kromě němčiny, jsme po počátečním šoku zjistili, že má celkovou protézu, která se mu v těžkém terénu zasekla a tak se nemohl pohybovat. Stejně byl šokován i skutečný lékař, který měl na bojišti pohotovost. Všechno nakonec vyřešila stará dřevěná berla, darovaná Obecním úřadem v Tvarožné, kterou zde zapomněla jedna maškara o Masopustu.
Nakonec jsme se všichni sešli na Letní scéně na Špilberku u opékaných prasat, dobrého piva, svařeného vína a výborné meruňkovice. Neděle už proběhla v poklidu a podle plánu. Pietní akt na Mohyle míru, návštěva Slavkovského zámku pro naše hosty. Nás čekal úklid a předávání užívaných objektů, posezení v šermířské hospodě, loučení a návrat domů.
Ještě jedna poznámka. Naše focení na Staré poště bylo opravdu poslední. Kniha pod názvem "Oživlá historie" s podtitulem "Vojáci napoleonských válek z Čech, Moravy a Slovenska na prahu 21. století" konečně vyšla. Prezentuje se v ní většina klubů, které se zabývají obdobím Francouzské revoluce a vlády Napoleona I. Vydala ji Hana Zachovalová v Brně, v omezeném počtu a měla by se objevit v některých vybraných prodejnách knih. Ve kterých bohužel nevím a tak zájemci, snažte se.
