Informace o životě v klubu 2001
Do nového tisíciletí jsme se rozhodli jít cestou nastoupenou "palácovou revolucí" v květnu roku 2000.
27. ledna v Brně proběhla Výroční členská schůze klubu, která legalizovala provedený "převrat" a v prozatímních Stanovách zakotvila nový systém práce. Byla zvolena nová Rada a já jsem, pro mě bohužel, zůstal předsedou klubu. Se schváleným plánem akcí na rok 2001 jste se už mohli seznámit. Začátek roku tak byl úspěšný. Potom ale nastaly problémy a nejen u nás.
Protože se nepodařilo zajistit materiál na výrobu jednotných výstrojních součástí, byla únorová schůze přeložena na březen. Akce Siena v Itálii byla zrušena pro problémy zahraničních organizátorů. A do třetice padla i březnová schůze pro onemocnění našeho člena, který zajišťoval ubytování v Lazinově, den před jejím začátkem. A tak jediným pozitivem tohoto období bylo, že jsme si vyzkoušeli fungování našeho informačního systému, který neselhal.
Poprvé jsme se sešli až 6. - 8. dubna v Buchlovicích, kde jsme se spolu s 8. plukem připravovali na první zahraniční akci. Počasí nám přálo a tak se noví poddůstojníci mohli předvést při výcviku podřízených vojáků.
Pro zdržení dvorního malíře foto dodám později.
27. dubna - 1. května - Sarzana - Itálie, naše první zahraniční akce v tomto roce. V Brně nás přivítal déšť a tak jsme všichni očekávali, jestli se nebude opakovat loňské Marengo. Tentokrát nás ale přivítala Itálie zalitá sluncem. Při zastávce v Carraře naši otužilci neodolali, k údivu domorodců v zimním oblečení, naskákali do chladných vln Středozemního moře. Po tomto občerstvení nás čekala jen půlhodina jízdy, která končila v křivolakých uličkách pod pevností. Ta se stala na tři noci naším domovem. Po ubytování vyrazili mladí v uniformách dobývat město, ve kterém probíhal ples na počest generálů. My starší jsme zalezli do pelíšků vystlaných slámou, abychom si narovnali údy polámané po 17-ti hodinové jízdě autobusem.
V sobotu ráno jsme se už všichni probouzeli jako vojáci císaře Napoleona I. v roce 1814. Po nástupu k prezenci a rychlé snídani z vlastních zdrojů, v době, kdy většina Italů ještě spala, jsme nastupovali na náměstí jejich města. Až v půl jedenácté začal střeleckým soubojem předvojů boj v uličkách města, který pokračoval dělostřeleckým soubojem na náměstí, kde se postupně soustřeďovaly francouzské, rakouské a anglické jednotky. Střelba kolon sílila, následovaly bodákové útoky. Přibývalo padlých a raněných, takže si i sanitní služba na obou stranách přišla na své. Francouzské jednotky postupně vytlačily Rakušany a Angličany z náměstí a v úzkých uličkách postupně boj ustal. Spojenci ale obsadili naši pevnost a tak jsme museli na oběd čekat před jejími hradbami.
Odpoledne jsme vytlačili spojence z města. Pronásledovali jsme je až k jejich pevnosti, která byla asi 200 m nad městem. Tam nás zastavila jejich dělostřelecká palba. Část našich jednotek pevnost obešla a napadla její obránce z boku. Za hodinu byla i tato pevnost naše. Po uzavření příměří se naše jednotky stáhly do města, kde se po večeři věnovali zábavě vlastní vítězným vojskům.
V neděli ráno jsme se v tichosti, protože bubnování nám místní policie zakázala, přesunuli pod pevnost spojenců. Po deváté hodině narazili Angličané, kteří se pokoušeli dostat do města, na náš zadní voj. Brzy byli rozprášeni a část jich padla do našeho zajetí. V té době už pod pevností zahájilo naše dělostřelectvo palbu a my jsme se připravovali k hlavnímu útoku. Ten se zdržel proto, že policisté nezvládli situaci a diváci se promísili s našimi jednotkami. Po sjednání pořádku jsme zaútočili a obsadili první nádvoří pevnosti, kde jsme byli zastaveni. Náš generál nechal přisunout děla a za jejich pomoci jsme pevnost znovu dobyli. Stali jsme se svědky popravy rakouských vojáků, kteří podle jejich velitelů zapříčinili porážku.
Společně s "nepřítelem" jsme pak oslavili úspěch akce a po krátkém odpočinku jsme se vydali do města, kde na náměstí proběhla přehlídka francouzských jednotek. Potom nastalo loučení, postupná likvidace táborů a příprava na cestu domů.
V pondělí jsme se zastavili v Pise a Florencii, kde bylo na co se dívat. Večer utrmácení nastupujeme do autobusu a ráno už se probouzíme v Mikulově. Zjišťujeme, že krásné počasí z Itálie jsme si přivezli s sebou. Před jedenáctou se už v Brně, spokojení, ale i trochu smutní, rozcházíme každý svou cestou.
11. - 13. května - hrad Hukvaldy, akce, která připomínala války o dědictví české v r. 1741 - 1742. My jsme představovali pruské vojsko dobývající Slezsko. Co bychom za peníze neudělali. Po úporné obraně na hradbách a přes nasazení dělostřelectva jsme byli poraženi (jako Prusové) vojáky rakouské armády, kteří statečně bránili území své vládkyně Marie Terezie.
Po této vydařené akci přišly další, ale už ne tak úspěšné. 28. května v Rajhradě, 8. - 10. června ve Strakonicích, kde se po stopách Alixe vydalo jen pět vojáků, 16. - 17. června v Kolíně.
Potom přišlo zklamání z neuskutečněných zahraničních akcí, 29. - 30. června Peschiera del Garda v Itálii, 13. - 15. července Kelkenheim v Německu a 21. - 23. července Fenestrelle v Německu, kterých se nikdo z našeho klubu neúčastnil.
10. - 12. srpna - Letní Slavkov - po stopách 18. pluku. Již tradiční akce, tentokrát zorganizovaná přímo do místa východiště 18. pluku do bitvy u Slavkova, do obce Kobylnice. Bohužel rozmoklý terén nám neumožnil absolvovat všechny manévry 18. pluku prakticky. Ale i teoretický výklad zmobilizoval vojsko k provedení bodákového útoku proti neexistujícímu nepříteli. Dvorní malíř opět zklamal, když se mu nepodařilo zachytit téměř dvě míle dlouhý přesun dělostřelectva na Mohylu míru. Snad příště, ale už to nebude premiéra. Skončili jsme stejně jako v prosinci 1805, na Slavkovském zámku, kde jsem si prohlédli výstavu "Napoleonské války a české země". Nejvíce nás zaujal nález z bojiště u Znojma v r. 1809, knoflík 18. pluku. Proč? Protože byl vyroben naším sergeant majorem asi v r. 1992. Ale i to se může stát, že dokonalá replika je zaměněna za originál. A potom už následovalo jen loučení a odjezd domů.
18. - 26. srpna se měla uskutečnit asi nejzajímavější akce roku v Saint Amans Soult a Castres na jihu Francie. Ale organizátorům se nepodařilo pro nás zajistit příspěvek na dopravu. Za podivných okolností byla zrušena i akce na Elbě 1. - 2. září.
7. - 9. září - Chlumec. Po odmlce opět vzpomínková akce na bitvu u Chlumce a Přestanova v r. 1813. Počasí sice nepřálo doprovodným akcím. Ale nebyla to jen příroda, která zabránila položení kytic k pomníkům padlých na tomto bojišti. V sobotu se ale všechny živly umoudřily. A tak stovky diváků mohly shlédnout fragment bitvy, která byla stejně urputná jako před 188 lety. V závěru zdravotní služba jen přihlížela řádění "nepřátel", kteří dobíjeli všechno živé. Společné foto u pomníku ruských vojáků dokazuje, že i pod Krušnými horami může být na chvíli krásně. Schůze klubu, která následovala, už tak idylická nebyla, ale snad nás zase posunula dál.
21. - 23. září - Singen - Německo. Po složité přípravě a řešení problémů, především se zajištěním účasti, jsem přece jen odjeli. Přes avizované přísné kontroly na hranicích jsme všechno své vybavení převezli do Německa bez problémů. Získaný náskok jsme chtěli využít k návštěvě bojiště v Stockachu, kde 3. 5. 1800 porazila francouzská vojska Rakušany. Jedinou památkou na tuto událost však byl jen nápis na fasádě domu, ve kterém byl po bitvě uložen padlý rakouský generál.
Po cestě k Singenu jsme na kopcích, zřejmě vyhaslých sopkách, zahlédli řadu zřícenin pevností. Hohentwiel, která nás čekala nad Singenem, jako místo našeho tábora, nás doslova šokovala. Na vrcholu kopce, který se tyčil nejméně 250 metrů nad městem, byl rozsáhlý areál, členěný do několika pater, na kterém se rozkládala řada mohutných staveb se zachovalými sklepeními.
V pátek nám však na obdivování nezbylo moc času. Po vybudování tábora jsme odpochodovali do města, kde nás přivítali představitelé města a sponzoři akce. Po projevech začal bál určený pro místní honoraci a naši generalitu. Pro nás zbylo jen jídlo a pití, ale co víc obyčejný voják potřebuje.
Sobotní ráno nás překvapilo vydatným deštěm, který ale ustal, než jsme se vydali na pochod. Vlakem jsme se převezli do města Engen, které jsme po urputné bitvě s Rakušany obsadili. Místní obyvatelstvo se k nám chovalo přívětivě, dostali jsme najíst a napít. Bezstarostně jsme se povalovali po ulicích až do vyhlášení alarmu. Následoval pochod do míst, kde se k protiútoku formovali Rakušané, které jsme dopoledne vyhnali z města. Po téměř dvouhodinové bitvě na autentickém bojišti z roku 1800 a opětovné porážce Rakušanů nás zase odvezl vlak do tábora. Po výborném guláši jsme se pak dlouho do noci bavili se svými "nepřáteli".
V neděli ráno byla krajina zahalena do husté mlhy. Ti, kteří včera odmítli vyšplhat se až na vrchol pevnosti, přišli o pohled, který připomínal vyhlídku z letadla. Dopoledne nás čekalo dobývání pevnosti. Po mohutném dělostřeleckém souboji se Rakušané vzdali. Odpoledne po přehlídce ve městě začalo hustě pršet. A tak si každý z nás odvážel domů mimo krásných zážitků i hromadu promočených věcí.
V říjnu proběhly dvě velice zajímavé akce, kterých jsem se nemohl zúčastnit a tak je uvádím jen pro úplnost přehledu.
3. - 8. října - Malta, akce se zúčastnilo 8 našich členů.
17. října - 3. listopadu - Insbruck - Rakousko, natáčení filmu Andreas Hoffer, kterého se po etapách zúčastnilo 14 našich členů.
16. - 18. listopadu - Paříž - Francie, akce, která asi nejen pro mě znamenala vrchol kariéry v uniformě francouzského vojáka. Evropské napoleonské společnosti a štábu 27. divize se podařilo uspořádat předání pamětních medailí "Cti a věrnosti" vojákům, kteří prošli šestiletým tažením po bojištích revoluční Francie přímo v pařížské Invalidovně.
Nezapomenutelné zážitky začaly už na cestě do Paříže. Několikahodinová zastávka na bojišti 1. světové války u Verdenu nenechá nikoho lhostejným. Krajina, která je dodnes plná kráterů po vybuchlých dělostřeleckých granátech, stop po zákopech a nekonečných řad křížů na hřbitovech, uklidnila i rozdováděné francouzské školáky, kteří pak spolu s námi v tiché úctě vstupovali do památníku s tisíci vytesanými jmény padlých.
Večer jsme dorazili do Paříže a ubytovali se ve školní tělocvičně, protože ubytování v hotelu za 280 franků za noc jsme si, nevím proč, neobjednali.
Ráno už začalo vojenským budíčkem, nástupem v plných polních, řazením do kolony a pochodem za zvuku bubnů do Invalidovny. Po snídani byl nástup na hlavním nádvoří, kde potom až do oběda probíhal výcvik pěších jednotek. Po obědě byla přestávka k prohlídce vojenského muzea. I když je zde k vidění spousta věcí, stejně jsme se všichni sešli na jednom patře v expozici revolučních a napoleonských válek.
Odpoledne začala příprava na vlastní akt předání medailí. Rozdělili nás na dekorované a ostatní. Dekorované seřadili podle seznamu, ostatní nacvičovali střídání stráží, prostě zmatek. Když už všechno nějak vypadalo, napochodovali jsme do dómu, v jehož středu jsou ve známém katafalku uloženy ostatky císaře Napoleona I. Čestnou stráž zde drželi vojáci v uniformách, které zde byly naposledy k vidění téměř před 200 lety. A potom další řazení, slavnostní pochody gardové hudby, vyvolávání jmen, dekorování medailemi a nástup před hlavním oltářem. Pak další famfáry, předávání medailí invalidům z moderních válek, jejichž jsme byli hosty. Mezitím stále střídání stráží, aby se všichni zúčastnění vojáci vyměnili. Poslední slavnostní pochod, nástup před dómem k fotografování. Potom slavnostní večeře a odchod do sálu cti, který není veřejnosti přístupný. My jsme zde mohli i fotografovat. Už za tmy jsme odcházeli do ubikací k naší soukromé oslavě.
V neděli nás čekala několikahodinová procházka Paříží. V koloně, za zvuku bubnů, jsme v čele s naším generálem procházeli místa, kudy kráčela historie a o kterých jsem já dosud jen četl. Odpoledne jsme se ještě jednou na několik hodin vrátili do vojenského muzea. A večer nákup francouzských vín, převlečení do civilu, balení a odjezd.
V noci jsme se ještě zastavili v Remeši, abychom si prohlédli katedrálu, kde probíhaly korunovace francouzských králů.
Jak vidíte, o co víc jsem psal, o to míň vám ukáži. Fotoaparát tentokrát úplně odmítl sloužit. Snad seženu nějaké fotky od kamarádů. Já však na nich asi nebudu.
30. listopadu - 2. prosince - Slavkov, akce tentokrát opravdu pohodová. Všechno za nás tentokrát zařídil pořadatel a my jsme se jen zúčastnili. Ubytování bylo v teple ve škole ve Slavkově, kde jsme se v jídelně i stravovali. Jen tři opravdoví vojáci se rozhodli přenocovat na Santonu.
Už v pátek večer se sešel téměř celý klub. Do plného počtu nás doplnili hosté, zájemci o vstup do našeho klubu. Po pochodu městem se většina vojáků rozutekla navštívit své kamarády z jiných jednotek, nebo místní krčmy.
V sobotu ráno odjely vojenské jednotky našeho klubu do Brna, aby zde položením kytice k pomníku uctily památku našeho patrona a čestného člena generála Valhuberta, který v Brně zemřel na následky zranění v bitvě u Slavkova. Před obědem jsme už byli ve vojenském ležení v Tvarožné.
Bitva tentokrát proběhla bez problémů podle scénáře. Jediného opravdu raněného odvezla rychlá zdravotnická pomoc ještě dříve, než moji sanitní službu vpustila ochranka na bojiště. Přestože terén nelákal bojující vojáky k tomu, aby padali, podařilo se nám některé různými sliby přesvědčit, aby přece jen padli. A tak mohli diváci vidět v akci i dobového chirurga a dobovou zdravotní službu.
Po bitvě nás čekala obvyklá fronta na oběd, setkání s přáteli i "nepřáteli" a přesun zpět do Slavkova. Večer byl pochod přeživších městem do zámeckého parku, kde nám císař přečetl svoji známou proklamaci o hrdinech od Slavkova a celou akci ukončil ohňostroj za Kč 100.000,-. Nejstatečnější z nás se po večeři přesunuli do Brna, kde jsme měli v šermířském klubu zajištěné posezení. Oslavu vítězství však poznamenala únava z celodenního chladu a tak jsme se celkem brzy vrátili do vyhřátých spacáků.
V neděli byl pochod z Prace a pietní akt na Mohyle míru, ale v tu dobu jsem již seděl ve vláčku, který mě odvážel do Čech.
