Informace o životě v klubu 2003
Rok v klubu začal jako vždy Výroční členskou schůzí (VČS), 25.1. tentokrát v Telnici. Byl zde ustaven 10. prapor zdravotní služby, jako čtvrtá samostatná vojanská jednotka působící v rámci klubu.
9.2. došlo ke zlomu v mém soukromém životě, který ovlivnil i život klubu. Rozhodl jsem se, jak se říká, spálit za sebou mosty a začít znovu. Začala akce, kterou jsem nazval podle známého českého filmu „Kulový blesk“. V průběhu března jsem prodal dům ve Strakonicích, který jsem vlastnoručně zbudoval. Dceru s jejím přítelem jsem vystěhoval do Prahy a sám jsem skončil, nebo spíš začal v Putimi, krásné vesnici proslavené Haškem a jeho Švejkem.
4.-6.4. se klub účastnil secvičné v Buchlovicích organizované CENS.
1.-4.5. se akce k výročí bitvy v Grossgörschen v Německu účastnilo 20 spokojených granátníků 18. pluku. Zase s sebou neměli malíře, který by jejich hrdinské činy zachytil alespoň do skycáku.
23.-25.5. proběhla v mém novém bydlišti, Putimi, secvičná 10. praporu zdravotní služby.
Chtěli jsme předevšim doladit naše vystoupení na dalších akcích.
13.-15.6. se v Györu v Maďarsku odehrála zkouška na výročí bitvy u Rábu v roce 1809. Opravdové vojáky moc nenadchla, ale pro nás normální to byla pohodová akce.
15.-17.8. zase slavíme narozeniny císaře Napoleona I. ve Slavkově, s ubytováním v zámeckém parku.
21.-25.8. jsme se vypravili do země, kterou se císaři nikdy nepodařilo dobýt, ani navštívit, do Anglie. K cestě jsme použili vlak v tunelu pod kanálem La Manche. Před tím jsme navštívili Lucemburk, Namur, Brusel, Bruggy, Dunkerque a Calais. Na anglické straně jsme si prohlédli Douver. Potom jsme se přesunuli do Folkestone, města na pobřeží. Překvapilo nás nádherné počasí. Z tábora jsme měli krásný výhled na moře a po celý víkend jsme dohlédli na francouzské pobřeží a ostrovy v kanále. Čekaly nás dva dny pochodů a bitev. Vše vyvolalo velký zájem domorodců, stejně jako naše návštěvy místních námořnických krčem. Při loučení nám pořadatelé slíbili pozvání na další akci, ta se už bohužel neuskutečnila.
29.-31.8. jsme opět prohráli bitvu u Chlumce. Naštěstí o tom nezůstaly žádné doklady.
5.-7.9. se část klubu účastnila akce, která nemá s napoleonikou nic společného. Obec Putim připravila akci „Po stopách dobrého vojáka Švejka“ a já jsem slíbil panu starostovi, že pro zpestření akce určené především pro děti, zde představím náš klub. Měli jsme mimořádný úspěch, protože lidé zde ještě nic podobného neviděli. Střelbou z děla jsme údajně vyplašili myslivcům kachny z rybníka, tak jsem získal přezdívku „dělostřelec“ a všimla si mě celá vesnice.
12.-13.9. probíhal v Pardubicích veletrh, zřejmě zbraní a střeliva. Akce na pardubickém Závodišti se účastnili vojáci z různých historických období. I náš klub byl pozván, aby pomohl vytvořit patřičnou atmosféru. Z obrázků je vidět směsice vojáků, ale není vidět, že téměř dvacet hodin nepřetžitě pršelo. Protože za týden zde měli bojovat koníčci ve Velké pardubické, byly naše boje dost omezené, abychom jim nerozdupali terén. Přesto jsme měli úspěch a zdravotní službě se poprvé podařilo provést amputaci před hlavní tribunou.
17.-19.10. Lipsko, 190. výročí, monstrakce v německém stylu. Kdo očekával perfektní organizaci, byl velice zklamán. Najít místo tábora bylo i pro Čechy dosti znalé jazyka německého těžkým oříškem. Pokus o postavení stanového tábora na železobetonové desce, zřejmě stropu bunkru z 2. světové války, nebyl také příliš úspěšný. Zajištění stravy, získání informací o tom, co nás v příštích dnech čeká nebylo také snadné. Noční mráz nám na náladě také moc nepřidal. Přesto jsme ráno nastoupili s tím, že stejně jako před 190 lety neprodáme svoji kůži lacino. Patnácti kilometrový pochod na bojiště s dvouhodinovou přestávkou na oběd nám ale dal dost zabrat. Když jsme se blížili k bojišti, kde už bojovaly jednotky, které se tam dopravily patrovými autobusy, byli jsme téměř u konce sil. Ale hlas děl a bitevní vřava přiměla naše jednotky k zapojení se do boje. Zdravotní služba se podle pokynů svého německého velitele potloukala po bojišti do té doby, než její český velitel, chirurg, zavelel obsadit stánek s pivem za 2 eura a počkat si na historickou porážku, která asi po dvou hodinách konečně přišla. Návrat do tábora zajišťovalo několik autobusů, na které stálo ve frontě pár tisíc vojáků. My jsme to vyřešili přepadením autobusu městské dopravy. Večeři jsme si připravili z vlastních zdrojů. Po přísaze, že se do Lipska vrátíme až na 200. výročí, jsme odešli spát. V neděli ráno, když nás opět probudil noční mráz, jsme vyrazili zpět do milovaných Čech a Moravy.
28.-30.11. Slavkov, přestal jsem fotit a je to znát. Současně došlo k organizačnímu osamostatnění vojenských jednotek klubu, každý se stará jen o sebe. Největším zážitkem této akce byl bojový pochod bahnem pod Santon. Bitva byla ale perfektní. V neděli hned po snídani vyrazila česká část zdravotní služby autem domů.
