Informace o životě v klubu 2012
Do roku 2012 vstoupilo celkem osmnáct členů klubu. Z toho je šest aktivních granátníků a chirurg. Ostatní se účastní akcí jen sporadicky a v klubu setrvávají spíše z nostalgie. Já jsem se dostal do role neodvolatelného předsedy, který podle platných Stanov nemůže klub ani rozpustit. A tak se těším na 18. červen 2015, kdy snad všichni padneme v bitvě u Waterloo.
Do té doby budu pokračovat v informacích o naší činnosti, které jsem pojal jako kroniku klubu.
14.-15.4. Valtice, už po druhé zde začal náš vojenský rok secvičnou CENS. Protože se dalo předpokládat, že pro zdravotní službu tady nebude žádná práce a zdravotní služba stejně fakticky neexistuje, rozhodl jsem se, že se akce účastním v civilu. Chtěl jsem se po dlouhé zimě zase setkat kamarády, kteří i když cvičili a cvičili, si našli chvíli času na kus řeči.
12.-13.5. Velký Týnec, u Olomouce, kde Císařská Slavkovská garda spolupořádala akci k připomenutí událostí roku 1812. Přesto, že akce byla postižena nepřízní počasí, déšť ustal až druhý den akce, účastnilo se jí velké množství vojáků a hlavně diváků. Já jsem si udělal výlet z Prahy Pendolínem a menší pochodové cvičení. S kamarády jsem poobědval výborný guláš, o jakém se napoleonským vojákům ani nezdálo. Než začala bitva, vydal jsem se na zpáteční cestu.
22.-24.6. Bratislava, už tradiční obléhání. Já jsem zase využil služeb českých a slovenských železnic. Potom mě už zbývala jen cesta z nádraží na Petržalku s plnou polní, ve 30°C, na které jsem ještě trochu zabloudil. Následovaly tradiční pochody městem a odpolední bitva s velkým nasazením dělostřelectva na obou stranách. Naši pěchotu museli podpořit Rusové, proti rakouské přesile. Než jsme uzavřeli příměří, stihli jsme ještě našemu vojákovi amputovat nohu.
Večerní dělostřelecké ostřelování města bylo velice efektní. Akce byla tradičně provázena množstvím kvalitního jídla a pití. Já jsem se po 63 letech vyšplhal na zvíře, ze kterého jsem měl po zkušenosti z dětství hrůzu. Přežil jsem. Zpět do Čech jsem dopravil, přes Rakousko, autem s kamarádem z ČB.
23.-24.6. Kaunas, Litva, akce k připomenutí 200. výročí přechodu napoleonských vojsk přes řeku Němen v roce 1812. Ti, kteří se jí účastnili byli spokojeni. Z klubu tam bohužel nikdo nejel.
7.-8.7. Znojmo, Dobšice, akce se neuskutečnila z finančních důvodů.
20.-22.7. Jaroměřice nad Rokytnou, také zde se akce k připomenutí vojenského špitálu z let 1805 a 1806 ze stejných důvodů neuskutečnila.
11.-12.8. Slavkov, Napoleonské dny, obvyklá režie, narušovaná dešťovými přeháňkami. Tradiční jarmark a ochutnávka vín. Vojáci si užívali, jako každý rok radosti z bitvy. Já jsem si udělal krátký výlet z Prahy, za účelem setkání s kamarády a vyřízení některých organizačních věcí, protože se blížila akce v Putimi.
31.8.-2.9. Putim, akce jako vždy připravovaná jako setkání nejen členů klubu, při příležitosti tentokrát „Švejkových slavností“. Poprvé se, z různých osobních důvodů, neúčastnila žádná žena. Přesto se sešlo 13 francouzských vojáků, z toho bylo 5 příslušníků znovu zrozené zdravotní služby. A tak se ve stanovém táboře zase objevila plukovní ambulance.
I tuto akci pronásledovala nepřízeň počasí. Sice v sobotu už nepršelo jako čtyři dny před tím, ale zatažená obloha s občasným mrholením odradila řadu diváků. Ukázku výcviku letos granátníci zpestříli „ striptýzem“, při kterém jeden z nich předvedl co měl voják nejen v plné polní, ale i na sobě, což vyvolalo velký zájem všech přítomných.
Po závěrečné salvě nastoupila zdravotní služba k provedení „amputace“ nožičky nejmladší účastnice, s otestováním nového člena, který byl na této akci přijat do klubu. Besedu o všem co diváky zajímalo jsme museli „násilně“ ukončit, aby mohl pokračovat další program. Po likvidaci tábora jsme navštívili na hřbitově Alixe a vzpomínkovou salvou jsme ukončili oficiální část akce.
V neděli se kluci z Moravy jeli podívat na Žižkovu mohylu u Sudoměře a postupně se vydali na dlouhou cestu domů.
30.8.-2.9. v Rusku u Borodina proběhla připomínka 200. výročí bitvy. Vzpomínkové akce se ale odehrály bez jednotek z ČR. Mimo jedné „rakouské“, která čekala na hranicích 19 hodin na odbavení, všichni ostatní po tahanicích okolo udělení víz rezignovali.
19.-21.10. Lipsko, 199. výročí bitvy. Já jsem splnil svůj slib. V roce 2003 po velkém zklamání z akce ke 190. výročí jsem s dalšími kamarády přísahal, že se tam vrátím nejdříve za 10 let. Tak nemám zprávy, jak letos Lipsko proběhlo.
30.11.-2.12. Slavkov, už tradičně jsme se sešli v hasičské zbrojnici v Kobylnicích. Konečně se na nás usmálo i sluníčko. A tak pochod na bojiště probíhal v dobré náladě. V Jiříkovicích jsme se účastnili vzpomínky u pomníčku pana Brasina z Belgie, který za svého života přispěl k oživení tradice vzpomínek na Slavkovském bojišti. Tvarožná, jako každý rok ožila více než devíti stovkami uniforem, nejen účastněných armád.
Tradiční bojiště pod Santonem bylo sice zoráno a uvláčeno, ale díky suchému počasí působil terén problémy jen dělostřelcům, hlavně Francouzům, kteří letos útočili do kopce. Vlastní rekonstrukce bitvy, které se účastnilo i 50 koní a 20 děl se mimořádně vydařila. Více jak 75 minut šla akce za akcí, tentokrát bez mrtvých chvil. Jen raněných a mrtvých, díky terénu, ale i velkému počtu jezdců, kteří předváděli realistické střety po celé ploše bojiště, bylo velice málo. Málo kdo se odvážil osamoceně ležet uprostřed „bojiště“.
Po příchodu do Kobylnic jsme spolu s hosty hodovali až do půlnoci, kdy jsme postupně usínali únavou. V neděli jsme položili kytice k Památnému kameni. Když granátníci odcházeli na Mohylu míru, jsem já odjížděl autobusem do Brna na vlak. Všichni byli spokojeni s opravdu vydařenou akcí.
V roce 2013, který je rokem 20. výročí založení našeho klubu, přeji vám všem členům klubu současným, ale i bývalým a také budoucím, abyste ho prožili ve zdraví, klidu a pohodě. Předseda.
