Informace o životě v klubu 2014
22.-23.3. Žirovnice - Nová Včelnice, akce organizovaná Gardovými námořníky s cílem připomenout sobě i místním více než 1000 obětí napoleonských válek, které v letech 1813-1814 zemřely při epidemii v lazaretu v Nové Včelnici po ústupu z Ruska. Na jejich hromadném hrobě byl v roce 1860 postaven pamětní kříž. V pátek odpoledne se nás postupně sešlo třináct. Já jsem přišel jako první pěšky z železniční stanice Počátky - Žirovnice. Ubytovali jsme se ve sklepení špýcharu u žirovnického zámku. Večer jsme poseděli u ohně dlouho do noci. V sobotu jsme se v 9:00 vydali na pochod k hromadnému hrobu se zastávkou ve Štítném. Po osmi kilometrech, za účasti veřejnosti, vzdali vojáci u kříže poctu zde pohřbeným Francouzům a odpochodovali do zámku v Nové Včelnici. Přes Němcův kopec se v 17:30 vrátili do Žirovnice. Já jsem se od kříže raději nechal odvézt do tábora, kde proviantní odřad připravoval jídlo. Po večeři se u ohně sešli místní obyvatelé i regionální televize. Neformální beseda vyvrcholila Borisovou amputací. Po odchodu hostí jsme jedli, pili, hodovali a vzpomínali. Někteří až dlouho do noci, ale už beze mě. Usnul jsem už ve 22:00. V neděli ráno nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě vydatného deště. Přesto byli všichni spokojeni s úspěchem akce. Mě Jirka z 18. pluku odvezl do Počátek na vlak, který jako by tam na mě čekal. Ve 13:00 už jsem byl doma.
28.-30.3. hrad Veveří. Akci organizoval Ivan jako náhradu za Kuželov, kde je větrný mlýn z technických důvodů uzavřen. Hrad byl vybrán proto, že zde dožíval švédský král Gustav IV. Adolf, který abdikoval 29.3.1809. Jeho následníkem se stal Jean-Baptiste Bernadotte, Napoleonův maršál. Pro veřejnost byl připraven dobový stanový tábor s ukázkami výcviku. Všechno vyvrcholilo ukázkou boje s obsazením hradu. Já jsem přijel v civilu v sobotu ráno z Hustopečí, kam jsem se zase večer vrátil. Akci jsem využil především k setkání s kamarády, se kterými jsem se od Slavkova neviděl a k fotografování v atraktivním prostředí. V neděli jsem se přes Prahu vrátil domů.
4.-6.4. Jaroměřice u Jevíčka. Setkání 18. pluku a jeho přátel připravil na své chalupě Míťa. Nakonec se nás sešlo devět. Já jsem byl jako vždy první, protože mě přivezl kamarád ze Sudic. Tak jsem měl čas obejít a nafotit místní zajímavosti. Zámek, dnes OÚ, a školka, první pomník letců, kteří zde tragicky zahynuli v roce 1949 a takzvanou Kalvárii, památku UNESCO. V pátek jsme po ubytování především vzpomínali a hodovali až do 1:00. V sobotu v 10:00 jsme se vydali na pochod. V Jevíčku jsme se zastavili u špýcharu, kde byl jeden z lazaretů v letech 1813-1814, ve kterém byli shromažďováni ranění a nemocní z napoleonských válek roku 1813. Po občerstvení na troskách židovského hřbitova jsme pokračovali k takzvanému Napoleonskému pomníku, který byl vybudován na místě hromadného hrobu Rakušanů, Rusů, Prusů a Francouzů, zřejmě zajatců, kteří zemřeli ve špitálech v Jevíčku. Po vzdání pocty a krátkém odpočinku jsme se ještě šli podívat k pomníku letců z druhého letadla havarovaného v roce 1949. Na zpáteční cestě na nás u mostu dálnice budované Hitlerem čekala Lenka. V Jaroměřicích jsme společně povečeřeli U Trojanů. Potom jsme se přesunuli k Miťovi, kde jsme při vzpomínání, jídle a pití vydrželi až do 24:00. V neděli dopoledne jsme naše setkání skončili. Já jsem jel s Bořkem do Prahy a odtud domů.
12.-13.4. Valtice, secvičná CENS. V sobotu v 7:00 jsem odjížděl z Prahy s novou členkou zdravotní služby Ivanou v jejím autíčku. Protože nás rozkopaná D1 příliš nezdržela, byli jsme už v 10:00 na místě. V zámeckém parku jsme postupně obešli všechny cvičící jednotky i jejich tábory. Po obědě jsem si po mnoha letech našel čas na prohlídku zámku. Po 15:30 začal nácvik manévrů batalionů, který postupně přešel ve velkou bitvu, do které se zapojily všechny přítomné jednotky. Všechno proběhlo tak rychle, že jsem nestačil ani všechno vyfotit. Bitva skončila v 17:30. Po rozloučení jsme v 18:00 odjeli bez problémů do Prahy. Ve 20:30 jsem už seděl v Pražance na večeři.
20.-22.6. Bratislava, tradiční obléhání. Já jsem tentokrát tradiční vlak vyměnil za auto, kterým mě odvezla Ivana z Prahy. V Bratislavě jsme se ve francouzském táboře v 14:30 setkali jen se Starbinem a Poláky. V rakouském táboře bylo vojáků podstatně víc. Počty se postupně vyrovnávaly. V 17:30 odpochodovala do Bratislavy směs asi padesáti vojáků. Na náměstí mimo centrum, protože ve městě probíhala ještě jedna akce, nás přivítal náměstek primátora. Po slavnostní salvě jsme se rozešli do města občerstvit. V táboře na nás čekal guláš a pivo. Ve 21:30 začalo na nábřeží Dunaje ostřelování města z děl. Potom už byla volná zábava dlouho do noci. Letos chyběli komáři a vedro, tak byl spánek klidný. V sobotu po budíčku ještě přijížděli další vojáci. Po snídani a poradě velitelů začaly ukázky výcviku. Boris předváděl svoje nástroje. V poklidu jsme se dočkali oběda, po kterém pokračoval táborový život. Ve 14:00 byl všeobecný nástup a odchod na bojiště. Od 14:30 do 16:00 byla bitevní ukázka, která představovala boj o předmostí. Po dělostřeleckém souboji se do bitvy postupně zapojovaly pěší i jezdecké jednotky. Pro zdravotní službu bylo i dost raněných. Vítězi se tentokrát stali všichni účastníci. Po večeři, tradičním uzeném koleně, jsme se bavili až do rána, k čemuž přispělo i příznivé počasí. V neděli už na nás čekala jen snídaně, balení, úklid tábora a loučení. Já jsem se dostal domů přes Prahu.
11.-13.7. Znojmo, další akci organizovanou Ivanem, zahájilo jezdectvo výjezdem do Rakouska. Já jsem jel s Ivanou z Prahy. V 16:30 jsme byli v táboře, v prostoru vedle budovy Louckého kláštera. Byli zde jen Poláci. Po 17:30 se objevují první Francouzi, později přijíždí Ivan se svou jízdou. Večer je už tábor plný. Mezi 21:00 až 22:00 se uskutečnil velice efektní bojový střet v budově Louckého kláštera. Potom je volná zábava. Já do půlnoci sedím s 18. plukem. V sobotu v 7:00 je budíček, stále přijíždějí další vojáci. Snídáme u Gardy. V 10:00 je nástup asi 200 vojáků a po něm přesun k Dobšicím. Na loňském bojišti probíhá nácvik. Ve 12:00 přivážejí řízky k obědu. Ve 13:00 je nástup a přesun na bitevní pole. Po dvacetiminutovém slovním úvodu konečně vstupujeme na pole. To je porostlé 120 cm vysokou, naštěstí ještě nezralou, pšenicí a na okraji stojí dřevěná kulisa Dobšic. Scénář byl zhruba dle historické skutečnosti. Bitva začíná kontaktem jezdectva a střetem lehké pěchoty. Po dělostřelecké přípravě se do boje postupně zapojují všechny jednotky řadové pěchoty. Vrcholí bojem o hořící vesnici, která přechází z ruky do ruky. S Ivanou ošetřujeme pár raněných, protože z bezpečnostních důvodů bylo zakázáno padat. V závěru provádíme amputaci před VIP stanem, tak ani nevím, jak bitva dopadla. U diváků však měla značný úspěch. Po odpočinku v Dobšicích jsme se přesunovali zpět do kláštera. Trochu jsme zmokli, ale v třicetistupňovém vedru jsme to spíš přivítali. V 19:00 jsme měli připravené kuře na paprice a potom volnou zábavu. Tu jsme museli přerušit od 22:00 do 23:00, protože jsme se účastnili pietního aktu na starém vojenském hřbitově. Brzy po půlnoci po náročném a horkém dni už skoro celý tábor spal. V neděli v 7:30 byl budíček a po snězení výtečného guláše jsme v 9:30 nastoupili a přesunuli se na nádvoří kláštera. Od 10:00 do 11:30 proběhla bitva o Loucký klášter. Na malém prostoru byl střet malých jednotek autentičtější, i když před 205 lety zde bojovalo 10x více vojáků. Padlých i raněných bylo také dost, jen amputovat jsme nemohli, protože jsme rozbili pa-nohu. Proto jsme po bitvě udělali besedu s diváky. Po slavnostním nástupu a defilé jsme zrušili tábor, rozloučili se a vyrazili domů. Já jsem už v 15:30 obědval v Pražance a ve 21:30 jsem vybaloval propocenou uniformu v Putimi.
25.-27.7. Bystřice pod Hostýnem, akce připravovaná v různých obměnách 8. plukem v čele s Františkem. Letošním motem byl boj francouzských vojáků s rakouskými, posílenými portáši, o proviant ve valašské vesnici. Já jsem tentokrát jel sám. Přes Prahu jsem v 15:30 dorazil do Bystřice. Po spořádání kusu kachny v Rondu jsem v táboře objevil jen Venzela. Postupně se dostavila většina účastníků i potravin. Já jsem si ve 22:00 ustlal v jednom domečku na nosítkách se slamníkem. Vojáci se ale veselili až do časného rána. V sobotu v 7:00 bez budíčku vstávám a mírně posnídám. V 10:00 je nástup na náměstí, kde nás přivítal starosta města. Potom pochodujeme na starý hřbitov, kde pokládáme kytici k pomníku vojáků zemřelých v místním lazaretu za napoleonských válek. Po čestném výstřelu z děla se přesunujeme do tábora, kde na nás čeká oběd, táborový život a hlídání tábora před dotírajícími zvědavci. Od 14:00 do 15:00 probíhá bitva o vesnici, kterou rabují Francouzi a brání Rakušané s horaly. Po bitvě jsem předvedl amputaci již osvědčeného figuranta Venzela. Potom bohužel nastává rychlé balení tábora a postupný rozjezd účastníků. V 16:00 je uklizeno. Já se stěhuji k Františkovi na nocleh. V neděli brzy ráno mě probudila vlaštovka a tak jsem už v 8:30 vyrazil k Putimi.
15.-17.8. Letní Slavkov, pokračuje tradice dvou akcí, Mohyla míru připravovaná Jakubem a Slavkov organizovaný Ivanem. Já jsem jel s Ivanou v 18:30 z Prahy na Mohylu míru. Bouračka na D1 a další problémy nás zdrželi, tak jsme dorazili ve 22:30. Námořníci mě ubytovali v „kuchyni“. Po postavení stanu jsme se zapojili do táborového života, který trval dlouho do noci. Já jsem poseděl s 18. plukem do půlnoci. Sobota bez budíčku začíná nástupem v 8:30 a ukázkou výcviku. V 9:00 odchází jednotky na Staré vinohrady k pomníku tří císařů. Já s Ivanou odjíždíme k Ivanovi do Slavkova. Tam od 10:00 prezentujeme naše nástroje, se kterými v 11:00 provádíme ukázku amputace. Potom si jdeme do rekonstruované konírny prohlédnout výstavu. Ta kromě názvu nedoznala žádných podstatných změn. Dioráma s chirurgem v mojí uniformě, ten má jen lepší pilku, ostatní nástroje s amputací nesouvisí. A pomocník chirurga má stále pirátský šátek a cop z vlasů. Po obědě v Ponětovicích se vracíme na Mohylu míru, kde v 17:00 proběhla mše. Bůh asi nechtěl, aby se do kaple nahrnuli bezvěrci, tak nás bouřkou a prudkým lijákem uvěznil v kavárně muzea. Potom, co přestalo pršet, jsme se zase věnovali táborovému životu. Já s 18. plukem do 23:00, někteří až do 5:00. V neděli probíhal od 10:00 do 11:00 výcvik a manévry, které zakončila půl hodinová bitevní ukázka „boje“ Francouzů proti Francouzům. 4 Rakušané a 2 Rusové jen přihlíželi. Střet zahájilo dělostřelectvo, poté následoval útok pěchoty na dělo a nakonec zaútočilo jezdectvo na pěchotní karé. Potom už následovala jen likvidace tábora, loučení a odjezd. My jsme byli tentokrát bez problémů v 15:30 v Praze.
30.-31.8. Peschiera v Itálii na břehu Gardského jezera, akce, na kterou jsou naše jednotky pravidelně zvány. Oblíbená, pohodová akce, moje první zahraniční akce od roku 2005. Jedu autobusem Rakušáků z Ústí nad Labem, mám nastoupit v Plzni. Od 19:30 čekám dle domluvy u Olympie. Ve 21:00 přijeli čtyři Plzeňáci s neuvěřitelnou hromadou materiálu. Ve 22:15 přijel konečně autobus narvaný až po střechu. Hledal nás na jiném parkovišti. Po vytřídění a dvojím přeložení věcí ve 23:20 odjíždíme. V pátek v 5:00 končí video a začínají ječet dětičky. Za celou noc jsem spal asi deset minut. V 10:30 jsme v Peschieře, kde nás čeká vystoupení s policajtem před vjezdem k ubytovacímu prostoru. Brňáci už zaplatili mastnou pokutu za průjezd jednosměrkou. V 11:30 začínáme vykládat, bydlíme v bývalé věznici, ale jsou zde sprchy a turecké záchody. Po ubytování odcházíme na prohlídku města a vykoupat se do jezera, je příjemných 28°C. Renda uvařil večeři, po které většina odchází do města pokračovat v zábavě a vrací se až k ránu. Zbytek se baví v táboře, já jdu po půlnoci spát zmožen únavou. V sobotu je v 9:00 nástup, potom volno až do 20:30, kdy je nástup v plných polních. Volno většina využila k procházkám po městě a koupání v jezeře. Po obědě pokračuje zábava v táboře i mimo. Od 17:00 Ivana s Borisem předvádí naše nástroje, zvědavců je dost. Po večeři odcházíme na náměstí, kde je ve 20:45 nástup všech jednotek, asi 450 vojáků, 20 koní, 12 děl a 3 kapel. Ve 21:00 začíná bitva v ulicích. Rakušané útočí, my ustupujeme až do parku, kde čekají naše děla. Rakušany donutíme k ústupu a částečně obklíčíme. Ve 22:30 bitva končí. Byl to neuvěřitelný zmatek s řadou nebezpečných situací, byl div, že nedošlo ke zranění. Já jsem předstíral infarkt a nechal jsem se z bitevní vřavy vynést na nosítkách. Bitvě přihlížela spousta převážně ukázněných diváků. Po návratu se všichni hrnou do sprch, uniformy jsou propoceny skrz na skrz, celý den bylo přes 30°C. Asi ve 23:00 nám Boris zazpíval, vypadly pojistky a začalo lít. Před půlnocí vyrazili otrlci do ulic pokračovat ve včerejších tanečních. Ostatní se bavili v táboře. Já jsem šel spát ve 2:00. To se tanečníci ještě nevrátili, někteří šli spát až v 6:00. V neděli je nástup v 9:00 na náměstí, odkud nás vyhání déšť. My se ukrýváme na Radnici. V 9:30 odcházíme na bojiště, na louky za městem. Po cestě nás provází špalíry diváků. V 10:00 začíná bitva v tradičním provedení, děla, voltižéři, útoky a ústupy řadové pěchoty a zásahy jezdectva. Za hodinu bitva končí nerozhodně. Od 11:30 do 12:20 pochodujeme městem. Potom už rychlý oběd a balení. Za policejní asistence přijíždí autobusy. Nakládáme a v 16:25 konečně odjíždíme. V pondělí ve 2:30 si v Nýřanech konečně dáváme pivo a dršťkovou polévku. Ve 3:30 přijíždíme do Plzně k Olympii. Chci jít pěšky na Slovany, ale končím zase u KFC. Tak čekám do 5:00 na autobus, který jede na nádraží. V 7:45 jsem už ve svém domečku, kde vybaluji a rozvěšuji nevábně vonící oblečky.
6.9. Olomouc, akce kterou připravuje Stará garda. Já jsem ji pojal stejně jako loni, t.j. jednodenní výlet z Prahy. Do Korunní pevnůstky jsem přišel v 10:00. Ivana už byla na místě. Boris přijel ve 12:00, tak byl náš sanitní tým kompletní. Vojenské jednotky předváděly ukázky výcviku, ale převládala volná zábava. Po obědě jsme se s Ivanou šli podívat do města, kde byla na náměstí přehlídka Rakušanů a Rusů. Francouzi měli volno v táboře. Od 15:00 do 16:00 byla svedena bitva, kterou tentokrát provázely pyrotechnické efekty. Ty zvýšily atraktivitu celé ukázky. My jsme na závěr v premiéře amputovali novou Borisovu pa-ruku. Když všechno skončilo a všichni se odcházeli bavit, já jsem uháněl na nádraží za rychlíkem, který mě v 19:53 vyhodil v Praze.
20.-21.9. Malmaison, Francie, další akce, na kterou jsou naše jednotky pravidelně zvány. Odjíždíme ve čtvrtek, tentokrát z Prahy. Autobus přijíždí se zpožděním, z Opatova odjíždíme ve 23:30. Cestu nám „zpříjemňovalo“ debilní video. Řidiči zabloudili už při výjezdu z Prahy. V pátek v 8:30 jsme ve Francii a v 10:00 ve slepé uličce ve Verdunu. Po 35 minutách couvání konečně jedeme do pevnosti. Tu opouštíme ve 12:30 a v 17:00 jsme na hranicích Paříže. Potom bloudíme, couváme a vyměňujeme proraženou pneumatiku u vozíku, 200 metrů od cíle. V 19:30 začínáme vykládat. Ve 20:20 už máme postavené stany, večeříme z vlasních zásob. Při posezení s 57. plukem zapomínáme na přestálé útrapy při dvacetihodinové cestě a ve 24:00 odcházíme spát. V sobotu je v 7:00 budíček, k snídani dostáváme metrovou bagetu na celý den a kafe. V 10:00 nastupujeme a do 13:00 pochodujeme městem. Hodinu stojíme na místě před náměstím při 32°C. Potom máme volno. K obědu je konečně něco teplého, vařená noha z kuřete, záhadná žlutá omáčka, salát ze zeleniny a jablka. Od 14:00 do 16:00 probíhaly na louce jezdecké ukázky, výcvik pěšáků a dělostřelců. My jsme jen přihlíželi. Potom nastoupila spousta krasavic v bílém a doprovázely věnec k soše Josefíny. Když paráda skončila, šli jsme navštívit zámek a sledovali jsme příjezd císaře s Josefínou. Po návštěvě velice zajímavého muzea Lega a střídmé večeři jsme si užívali volna. Večer jsme seděli u Jakuba a v nejlepším se objevil sám císař (Mark Schneider) s doprovodem. Renda z toho měl šok, protože císaře vítal v noční košili. Ostraha po chvilce císaře odvedla za povinnostmi. On se ale po čase mezi nás vrátil sám, jen ve vestě. V neděli dopoledne byl na louce program, na který jsme se jen dívali. Volno jsme využili k návštěvě našich kolegů chirurgů, mohli jsme jen obdivovat jejich sbírky nástrojů. Ivana si s nimi francouzsky povídala a já jen francouzsky koukal. Od 14:00 začal další, tentokrát vojenský program na louce. Po ukázce jezdecké parády, přišla střelba z děl s pyrotechnickými efekty v cílové ploše. V 15:00 jsme všichni nastoupili k závěrečné přehlídce. V 16:30 začínáme balit. V 17:30 přistavili autobus jinde, než jsme ho čekali, což způsobilo zmatek při nakládání. V 18:25 konečně odjíždíme. Po dalším bloudění, když jsme téměř půl hodiny jeli na západ, už skoro za tmy opouštíme Paříž. Se špunty v uších od Ivana občas usínám i při děsných videích. Po cestě se otevřely dveře od zavazadlového prostoru, nešla zavřít střešní okna, takže na Rusy pršelo, a přestala fungovat klimatizace. Na Rozvadově opět kličkujeme a nakonec i v Praze. V 10:55 po sedmnácti hodinách jízdy konečně přijíždíme na Opatov. Přesto stíhám rychlík v 11:55 a ve 14:30 už obědvám v putimském penzionu.
Setkání s císařem v Malmaisonu
28.-30.11. Slavkov. Podobně jako loni probíhaly paralelně dvě akce. „Hlavní“ byla údajně ve Slavkově a ta „doplňková“ pod Santonem měla sloužit jen pro „vyblbnutí“ vojáků. Já jsem se tentokrát nechal až do hasičské zbrojnice v Kobylnicích dopravit z Prahy. Postupně se nás stejně jako loni sešlo třináct a stejně jako loni jsme vydatně jedli a mírně pili až do 2:00. Pro rozptýlení přítomných jsem svolal členskou schůzi klubu, na které jsme přijali novou členku a zrušili členství několika pasívním členům. V závěru jsem přítomným oznámil, že už klub nebudu přeregistrovávat ve smyslu nového Občanského zákoníku. Nikdo neprotestoval a shodli jsme se, že v činnosti můžeme jako přátelé a kamarádi pokračovat i bez zákonných formalit. Ráno nás čekalo ne příliš přívětivé počasí. Nejhorší byl ledový vítr, který vydržel celý den. Vojáci rovnou z chodu napochodovali k nácviku. Já jsem se v Tvarožné sešel se zbytkem zdravotní služby, která ani tentokrát neměla zvláštní úkoly na bojišti. Já jsem se snažil dokumentovat setkávání kamarádů, ale zmrzlé ruce mi chvílemi nedovolili ani fotit. Občerstvování a družná zábava s přáteli skončila nástupem ve 13:30 a odchodem na bojiště. Bitevní ukázka začala ve 14:00 a trvala dvě hodiny. My jsme útočili do údolí, ale lehčí to stejně nebylo. Terén byl pevný, ale klouzal. Museli jsme nejméně třikrát ustoupit téměř do výchozích pozic. Vojáci na mokrou zem moc nepadali a tak si zdravotní služba nejvíc užila obvazováním Rusů. Na zpáteční cestě jsem se tradičně zastavil v Jiříkovicích. V Kobylnicích nás čekalo příjemné teplo a guláš, který připravil Rosťa. Ten ze zdravotních důvodů zůstal na ubikaci. Stejně jako v pátek nás navštívili někteří kamarádi a kamarádky, od kterých jsme za vítězství dostali krásný dort. A tak jsme jedli, pili a vzpomínali dlouho do noci. Pietního aktu na Mohyle míru jsem se s kamarády neúčastnil. Prvním rychlíkem jsem odjel domů. Dobře jsem udělal, protože se na Vysočině už tvořila ledovka, která postupně na tři dny ochromila dopravu v celé republice.
