• Úvodní strana
• Jak jsem viděl „bitvy u Slavkova“

Jak jsem viděl „bitvy u Slavkova“

1985

• 30.11. – našel Aleš u dědy na Moravě v novinách článek s fotkou vojáků na Santonu. Je mezi nimi francouzský granátník Wenzel Řeha.

1990

• 1.12. – od rána pochodujeme s Alešem po bojišti, je -15°C a nepříjemný vítr. Dopoledne proběhla ukázka jezdecké bitvy u Kruhu. Odpoledne -10°C, 10 000 diváků a 400 vojáků pod Santonem, fotím podle pokynů Aleše, zatím jen Rakušany, Francouze jsem objevil až v závěru bitvy. Moc se z toho nedalo poznat. V novinách jsme potom našli Vlastu Schildbergera st. a zajímavou figuru, tambormajora George z Belgie.

1991

• 30.11. – jsme si na vojáky počkali v Tvarožné, když odcházeli pod Santon. Na fotkách jsem zachytil husary Andrýska a Kolejku, sapéra Míru Novotného, v uniformách Gardy Honzu a Jirku Dvořákovi a Petra Filipa, kantýnskou Marii Čechovou a Josefínu-Marcelu Svobodovou bohužel ještě jen černobíle.

1992

• 28.11. – jsem v Tvarožné udělal jen tři fotky s Rakušany, už barevné. Měli jsme jiné starosti. 15.8. jsme na nádraží ve Slavkově potkali v uniformě ruského vojáka Gustu Studničku, který Alešovi nabídl francouzskou uniformu 17. lehkého pěšího pluku. Proto jsme scháněli kontakt na nějaký klub, do kterého by Aleš mohl vstoupit. Pro Gardu byl moc malý a tak jsme skončili u Davida Bednaříka.

1993

• 27.11. – jsem tentokrát v Tvarožné vyfotil dva barevné filmy a zdokumentoval jsem pro Aleše všechny účastněné pěší jednotky. 27. řadový pěší pluk, teď už KPFR a PC, pochodoval ve složení Honza Dvořák seržant, David Bednařík bubeník, Rosťa Mráček, Honza Malínský, Jirka Dvořák, Míťa Marek, dva bráchové z JH a mezi nimi Aleš 17. pluk ještě bez pušky. Uniformu jsem přivezl z Veselí nad Moravou v červenci a tak si ji vyzkoušel už na Napoleonských slavnostech 14.8. a v Chlumci 28.8.

1994

• 3.12. – jsme ubytováni na zrekonstruované Staré poště. Na bojiště se přesunujeme pěšky, 27. pluk reprezentuje Honza Malínský, Stanislav Eliáš-Had, Jirka Dvořák, Rosťa Mráček, Milan Varták, dva bráchové z JH a Aleš s puškou. Honza Dvořák už byl na poradě velitelů. V Tvarožné se mě mimo jiné podařilo vyfotit tambormajora George s bubeníky. 26.5. ve Znojmě se mě podařilo po dlouhé noci přesvědčit Hráčka, aby mě prodal pro Aleše pušku. V červnu jsme pro ni jeli do Veselí nad Moravou a už 2.7. se s ní předvedl u Wagramu.

1995

• 2.12. – se Aleš poprvé účastní v kompletní uniformě 27. pluku, kterou si poprvé oblékl 18.6. u Waterloo. S Alešem jsme přenocovali na bojišti pod širákem, -5°C, otřesný zážitek. Tentokrát jsem nic nevyfotil. 19.9. mně po těžké nemoci, kterou se mně podařilo před okolím utajit, zemřela žena a tak mě nějak nebavil svět.

1996

• 30.11. – jsme ubytováni u Buhurtů v Křenovicích. Naši už nastoupili jako 18. řadový pěší pluk v hnědých kabátech a převlečnících spolu s 8. plukem. Já jsem zase na přání Aleše fotil i celý průběh bitvy, aby si ji mohl zakreslit do svých map.

1997

• 29.11. – jsme zase ubytováni v Křenovicích. Tentokrát jsme zde svedli i bitvu, protože ta tradiční pod Santonem se nekonala. 18. pluk nastoupil jako loni spolu s 8. plukem, který už měl také kabáty, ale šedé. Já v uniformě chirurga 3. třídy jsem se nyní mohl pohybovat mezi bojujícími jednotkami, tak jsem tvořil dokumenty z blízka.

1998

• 28.11. – jsme už tradičně, ale naposledy v Křenovicích. 18. pluk pochodoval i bojoval pod Santonem sám, po odmlce se k němu připojili i dva bráchové z JH. Já jsem běhal po bojišti s nosítky a tak některé fotky už dělala Blanka. Při focení u Mohyly míru nikoho nenapadlo, že je to poslední Slavkov s Alešem. 11.4.1999 se symbolika loučení na poslední fotce stala krutou skutečností.

1999

• 27.11. – v průběhu roku vznikla zdravotní služba a já jsem získal i pomocníka pro focení. Protože od nás odešli koncem minulého roku Buhurti, přivítali jsme ubytování přímo v Tvarožné. Do bitvy zase nastoupily 18. a 8. pluk společně pod velením kapitána Dušana Špitálského. Na focení jsem neměl náladu, všechno mě připomínalo toho kdo tu chyběl. Tak mě trochu pomohl Pepa.

2000

• 2.12. – jsme s celou 27. divizí nocovali ve Vranově u Brna. Pochdovali jsme Brnem od Špilberku až k pomníku generála Valhuberta. Cestou na bojiště jsme se zastavili na Žuráni, kde si generál Roda zahrál na císaře. Při cvičení za Tvarožnou, ani v bitvě pod Santonem jsem toho moc nenafotil. A večer u opékaného prasete na Špilberku byla tma.

2001

• 1.12. – bydlíme poprvé ve slavkovské škole. Už jsem přestal likvidovat celé filmy, udělal jsem jen pár obrázků a to ještě většinou fotili Blanka a Pepa. A fotili jsme většinou sami sebe a 18. pluk.

2002

• 30.11. – jsme ve slavkovské škole ubytováni s Italy, kteří se zde opravdu předvedli. Dopoledne byla bitva na náměstí a skončila na zámku polním lazaretem a párem obrázků. Odpoledne pod Santonem jsme operovali a tak za pár fotek děkujeme Pavlovu otci.

2003

• 29.11. – nás po minulých zkušenostech školy odmítly, tak jsme někteří bydleli ve zrušených kancelářích, ostatní si zajišťovali ubytování sami, 18. pluk byl asi v Jiříkovicích. Tady se projevilo, že se samostatné jednotky klubu začaly od sebe vzdalovat a už nikdy jsme se nesešli jako dříve, všichni tak zvaně u jednoho ohně. A tak ani nebylo co fotit.

2004

• 27.11. – jsme se sice téměř všichni sešli pod jednou střechou školy, ale každý měl svůj program. Tak jsme se fotili vzájemně, bitvu dokumentovala Blanka z ohrady (posady) pro markytánky.

2005

• 3.12. – se do kasáren ve Slatině dostavila jen zdravotní služba, 18. pluk byl v Jiříkovicích. Za celou akci jsme se nesetkali. Mně a Pepovi uniformy umožnily fotit přímo mezi bojujícími jednotkami. Pepa začal používat digitál, tak od něj až na výjimky fotky nejsou.

2006

• 2.12. – jsme byli v Jiříkovicích. Já v civilu jsem zase, jako na začátku, fotil a fotil, Kobylnice, Santon, Mohyla míru. Můj historický fotoaparát ale dosloužil a já jsem přestal definitivně fotit. Zachránil mě Pepa, který se potom předvedl v Zámecké vinárně ve Slavkově. A tak už jen stručně.

2007

• 1.12. – se naposledy sešel klub ve škole ve Slavkově a v sobotu po bitvě v Zámecké vinárně.

2008

• 29.11. – na začátku roku se klub téměř rozpadl. S Pepou jsme bydleli ve Slavkově v penzionu. S 18. plukem, který bydlel v Jiříkovicích, jsme se setkali v Kobylnicích. Bitva byla téměř noční, takže bez fotek.

2009

• 28.11. – bydlí zdravotní služba v penzionu ve Slavkově, 18. pluk ve škole. Jako loni jsme večery trávili s námořníky a jejich chirurgem. Pod Santonem jsme odvedli svoji práci a odešli do tepla.

2010

• 4.12. – jsme se rozhodli vrátit do dávných časů. Sešli jsme se v Kobylnicích. Pro velký mráz, ráno -17°C, jsem bitvu pozoroval ze Santonu od košů s ohněm. Večer jsme se hřáli u krbu a vzpomínali.

2011

• 3.12. – je nás v Kobylnicích už méně. Bahno a zima na bojišti mě donutilo dezertovat, poprvé jsem si neprožil bitvu až do konce.

2012

• 1.12. – se v Kobylnicích sešla už tradiční osádka. Cestou na bojiště jsme se účastnili pietní akce v Jiříkovicích. V Tvarožné v civilu fotil Pepa. Pod Santonem v příznivém počasí podle nového scénáře proběhla velice zajímavá a dynamická bitva. Já jsem ji sledoval z ohrady pro novináře.

2013

• 30.11. – zase jsme šli z Kobylnic. V bitvě neměla sanita žádné úkoly a tak Boris s Martinem zachraňovali a já fotografoval. Závěrečná bitka o orla 4. pěšího pluku, když se do našeho karé dostala ruská a potom i rakouská jízda, to nebyl zrovna příjemný zážitek. Zvláště když od dětství trpím strachem z koní. Ale přežil jsem to. I zpáteční cestu do Kobylnic.

2014

• 29.11. – už tradičně jsme před bitvou nocovali v Kobylnicích. Na bojišti jsem se opět ujal funkce válečného zpravodaje. Ivana, Boris, Honza a Martin ošetřovali raněné. Nejvíc bylo Rusů, kteří ochotně hromadně padali. Bitva, kterou jeden pán nazval „doplňkovou“ akcí k „hlavnímu“ programu ve Slavkově, uspokojila téměř 900 vojáků i přes 8000 diváků, kteří v ledovém větru vydrželi až do konce. Boj měl spád a akčnost, přestože se neodehrál přesně podle scénáře.

2015

• 5.12. - opět se nás v Kobylnicích sešlo jedenáct. Zdravotní služba byla zařazena do sestavy Gardy. Protože se bojovalo na velkém prostoru, daleko od diváků, nedostali jsme žádné úkoly. Ivana s Martinem si ošetřili pár Rakušanů, Boris organizoval a já fotografoval. Aleš byl s dělostřelci Buhurt. Asi 6000 diváků bylo spokojeno s vystoupením 1700 vojáků, 100 koní a 25 děl. Po bitvě Císař předával vybraným vojákům Čestné legie. I já jsem jednu obdržel díky nominaci 18. plukem.