Vojenská zdravotní služba
Vojenská zdravotní služba v dobách revolučních a napoleonských válek
Snaha o záchranu raněných spolubojovníků je stará jako historie válek. S rozvojem vědy a se zdokonalováním vojenské techniky se zvolna měnil i přístup k raněným. Především se zvyšovala úroveň válečné chirurgie. Ta se ale ještě dlouho musela obejít bez anestetik, řádné dezinfekce a potřebné hygieny.
Armáda revoluční Francie se v počátcích své existence řídila předpisy královské armády a v podstatě převzala i zásady zdravotní služby. Už brzy se však projevil humanitní přístup k člověku a tedy i k vojákovi. Zpočátku to byla jen snaha chirurgů o rychlý odsun raněných z bojiště a poskytnutí rychlé první pomoci. Postupně si chirurgové prosadili zásadu, že nastupovali do pole tak zvaně s prvním výstřelem a nečekali jako dříve až do skončení bitvy.
Už v době revolučních válek vymysleli nejaktivnější chirurgové co možná nejšetrnější převoz raněných z bojiště v tak zvaných létajících ambulancích, dopravu pomocí různých typů nosítek, amputace už na polních obvazištích a tak dál. Zákrok chirurga do patnácti minut od zranění dával raněnému velkou šanci na přežití.
Bohužel o úrovni zdravotní služby, o jejím vybavení financemi i materiálem rozhodovali váleční komisaři. Těm však šlo především o zdravé vojáky schopné bojovat a často i o vlastní obohacení. Zdravotní služba se sestávala z lékařů, chirurgů a lékárníků, z nichž převážnou část tvořili zmobilizovaní civilisté. Zvláště mezi chirurgy byla řada nedostudovaných mediků, různých ranhojičů a ošetřovatelů ze špitálů, kteří se až v průběhu tažení učili své řemeslo.
Dopravu z bojiště zpočátku zajišťovali chirurgové se svými pomocníky a dále civilisté z okolí bojiště, přinucení k této službě včetně vlastních povozů. Teprve později se jako pomocný personál ošetřující raněné začali objevovat vojáci neschopní řadové služby a v lazaretech třeba i řádové sestry.
Neutěšené hygienické podmínky, absence léků a v mnoha případech i nedostatek jídla a pitné vody, likvidovaly dobré výsledky práce chirurgů a jejich pomocníků. Ranění vojáci umírali na sněť, gangrénu a především na nakažlivé nemoci, choleru, mor, tyfus, nebo pouhým vysílením organismu.
Ani po nástupu císaře Napoleona I. se podmínky pro činnost zdravotní služby v armádě příliš nezměnily. Byly sice přijaty různé zákony a nařízení, ale jejich realizace v praxi stále narážela na nepochopení, ale především na nedostatek peněz. Byly dokonce rušeny školy, které připravovaly vojenské lékaře a chirurgy.
V té době byli především chirurgové a jejich pomocníci součástí štábů pluků. Jejich nadřízení, rozmístění u všech vyšších vojenských složek, v době míru pouze dozorovali činnost svých podřízených formou inspekcí. V době války organizovali budování a provoz polních lazaretů v blízkosti bojiště, případně špitálů v zázemí. Když bylo třeba každé ruky, se však zapojovali i do ošetřování a operací raněných.
Až v roce 1810 byly vytvářeny samostatné jednotky zdravotní služby s vojenskou organizací. Hlavní a zásadní změnou nové organizace bylo, že nosiči raněných, ošetřovatelé raněných a nemocných měli být vojáci. Tento záměr se ale do pádu císaře Napoleona I. v navrhovaném rozsahu neuskutečnil. Dobře organizovaná zdravotní služba byla pouze u Císařské gardy.
Přes všechny problémy způsobené nedostatkem peněz a zájmu vojenského velení, měla francouzská vojenská zdravotní služba, oproti jiným armádám, nejvyšší úroveň a dávala svým raněným největší naději na přežití.
10. prapor zdravotní služby v rámci KPFR a PC
V roce 1996 vstoupil do klubu zakladatel a současný velitel této jednotky s představou, že na vzpomínkových akcích konaných k výročím bitev bude prezentovat odvrácenou stranu válek. V uniformě chirurga 18. pěšího řadového pluku začal při bitevních ukázkách, přímo na bojišti ošetřovat „raněné“. Tato činnost se setkala s příznivým ohlasem, jak u diváků, tak u organizátorů akcí.
Snaha o vytvoření fungující zdravotní služby však narážela na stejný problém jako v historii, vojenští velitelé v ní viděli oslabení svých jednotek. Na rozdíl od minulosti, nově příchozí členové klubu chtěli nosit jen parádní uniformy a pušky, ne raněné.
Zlom nastal v roce 1999, kdy do klubu přišli dva členové, zájemci o zdravotní službu. Na akci připomínající 194. výročí bitvy u Slavkova byli již plně vystrojeni a vyzbrojeni. Diváci na této akci tak mohli poprvé vidět transport raněného na nosítkách k polnímu obvazišti.
Pro klub měla tato jednotka přínos i v tom, že se stala útočištěm žen - markytánek a nezletilých členů, kteří tak měli možnost dostat se na bojiště a z blízka vidět, co je tam čeká. Je vlastně i přípravkou pro mladé vojáky.
Postupně se do jednotky hlásili další členové. V roce 2000 již měl chirurg svého pomocníka, nosiči raněných svého velitele a ranění v lazaretu své ošetřovatelky. V tomto roce se jednotka oficiálně ustavila jako 10. prapor zdravotní služby.
Současně bylo rozhodnuto o změně činnosti při bojových ukázkách. Šlo v podstatě o jakési divadelní vystoupení, kde hlavní pozornost byla zaměřena na práci chirurga a jeho pomocníků. Ti předvádí amputace končetin a další chirurgické zákroky za použití přesných replik dobových chirurgických nástrojů. Tyto ukázky už viděla řada diváků na vzpomínkových akcích v Česku a na řadě bojišť v Evropě, v roce 2005 i v České televizi.
Dnes má jednotka 8 aktivních členů, které nelze na bojišti přehlédnout. Jejich uniformy se odlišují od ostatních francouzských uniforem především barvou. Fraky chirurgů jsou světle na rozdíl od ostatních, tmavě modrých. Nosiči raněných mají fraky tmavě hnědé, které by se neměly zaměnit se světle hnědými, narezlými fraky rakouských dělostřelců. Jsou vyzbrojeni bodáky, které se dají nasadit na tyče rozložených nosítek, někteří mají i pušky.
V Evropě existuje jen několik skupin představujících francouzskou zdravotní službu. 10. prapor je zřejmě nejlépe organizovanou jednotkou, schopnou předvést velké množství činností a zákroků, včetně vybudování polního obvaziště. Na vzpomínkových akcích má tato jednotka své pevné místo a je zvána organizátory u nás i v zahraničí.
Autor: Ludvík Schnaid, roku 2005
