Informace o životě v klubu 2008
9.2. VČS ve Slavkově se stala přelomovou schůzí za dobu existence klubu. Z klubu se rozhodli odejít granátníci 18. pluku. Jejich rozhodnutí však nebylo jednoznačné. Odešlo jich jen deset a založili novou organizaci „18. řadový regiment o.s.“. Dva využili možnosti dvojího členství a devět jich zůstalo jako tak zvaní „granátníci na volné noze“, kteří nemají právo vystupovat jako granátníci 18. pluku. Členství v klubu bylo ukončeno pěti dlouhodobě pasívním členům. Beze změny tak zůstal jen 5. pluk pěšího dělostřelectva a 10. prapor zdravotní služby. Očišťovací proces však ještě nebyl u konce.
19.-24.3. jsem zase v písecké nemocnici na operaci poperační kýly.
18.-20.4. Otnice, akce prezentovaná jako secvičná Gardy, byla ukázkou činnosti historických vojenských klubů pro domorodce. Kromě pochodů, nácviků, malých bitev a amputací šlo též o to, sníst pro tento účel zabité prase.
10.-11.5. Strakonice, den otevřených dveří místního vojenského útvaru a Muzea. Pozvány byly vojenské spolky z různých období. My jsme se bez ohledu na nedávný rozchod sešli v Putimi, kde jsme se dobře bavili dlouho do noci.
V neděli jsme se přesunuli do Strakonic, kde jsme se na nádvoří kasáren procházeli a debatovali s účastníky. Každý klub měl dvacet minut na ukázku své činnosti. Naše vystoupení se protáhlo téměř na čtyřicet, což vyvolalo nevoli dalších účastníků. Nakonec ale všechno vyšlo. Po zkonzumování pravého vojenského guláše, jsme se přes tvrze v Kestřanech vrátili do Putimi a po převlečení se přespolní rozjeli domů.
16.-18.5. Mikulov, secvičná CENS. V pátek jsme jako vždy poseděli s kamarády, které jsme dlouho neviděli.
V sobotu od rána svítí sluníčko a je pěkně teplo. Vojáci odcházejí na cvičiště, nikdo neví kam až. Za dvě hodiny se vrací 5. dělostřelecký téměř fyzicky odepsaný s tím, že až na cvičiště nedošli. Postupně se vrací další umordovaní vojáci. Po obědě proběhla na náměstí bitva. My jsme amputovali ruku pro televizi. Po slavnostní defilé a krátkém odpočinku odjeli vojáci do Drasenhofenu, kde po přehlídce a malé bitvě na přání domorodů, byly bohatě pohoštěni.
V neděli ráno, když vojáci opět odcházeli na cvičiště, jsme se s dělostřelci sbalili a čekali na výplatu cestovného. Když jsme se nedočkali vzali jsme akci do vlastní režie a odjeli domů.
27.-29.6. se v Bratislavě po delší době konala oblíbená akce. Teplota 28-34°C, ale jinak pohoda. Celou CENS zastupovalo na francouzské straně jen pár vojáků. V pátek ve 22:00 začalo dělostřelecké ostřelování Bratislavy, velice efektní. Já jsem ale hlídal tábor.
V sobotu dopoledne vojáci cvičí, balí patrony a vaří oběd. Odpoledne byla dvouhodinová bitva a večer zase dělostčelecké bombardování. Mezi vším spousta volna zvaná táborový život.
V neděli po snídani, ač nerad, všechny opouštím a odjíždím domů vlakem.
11.-13.7. Znojmo, opět se koná v Dobšicích, kde pro nás mají větší pochopení.
V sobotu po snídani vojáci odchází na vzdálené cvičiště. Po studeném obědě se jednotky začaly přesunovat zpět útočným pochodem, Francouzi před sebou hnali Rakušáky a Rusy. V 15:00 začala válka na pravém břehu Dyje útokem z chodu. Potom následovalo houfné brodění řeky, což všichni nadšeně přivítali. My jsme v té vřavě stihli uříznout nohu Rakušanovi, který nám byl velice vděčný. Byl už tak vyčerpaný, že by se asi v řece utopil.
Tropické vedro přineslo večer bouřku s průtrží mračen, která trvala až do půlnoci. Podle toho vypadal náš tábor. Já jsem neměl stan, tak jsem si ustlal na lavičce v šatně na hřišti.
V neděli po snídani odešla vojska bojovat k Louckému klášteru a já s přáteli z ČB odjel do Čech.
9.8. zemřel náš kamarád Radek Suchomel.
29.-31.8. Chlumec, akce podle zaběhnutého scénáře. Zábava, pochody, proslovy, pěkná bitva, spousta jídla a opět zábava. Tentokrát jsem dostal i pamětní medaili. Domů jsme se svezli s kamarádem z ČB.
5.-7.9. Putim, také akce podle zaběhlého scénáře. I počet účastníků je stejný jako loni.
28.-30.11. Slavkov. Poprvé jsem si užíval jako vojáci z bohatší části Evropy. S Pepou jsme se ubytovali v penzionu, převlékli se do uniforem a vyrazili na Špitálku na dršťkovou a zvěřinový guláš. Zde jsme se setkali s přáteli, námořníky. Potom jsme ještě zašli do Zámecké vinárny na setkání s 18. regimentem.
V sobotu po snídani jsme si zapochodovali po náměstí, setkali se s císařem a odjeli do Kobylnic. Pietního aktu se účastnilo 140 vojáků, kteří si připomenuli i zemřelé příslušníky 18. pluku, členy klubu. Potom odjeli cvičit do Jiříkovic, my rovnou do Tvarožné. Bitva začala v 15:30 a končila v 16:30 v téměř úplné tmě. Byla působivá, ale v závěru asi nebylo moc vidět. V 18:00 jsme odjeli do Slavkova. Po ohňostroji jsme se opět setkali v Zámecké vinárně, kde tentokrát řádili bubeníci. Potom nás čekali teplé postýlky.
V neděli Pepa odjížděl fotografovat na Mohylu míru povýšení a jiné akty a já vláčkem do Čech. Večer jsem už byl „U Cimbury“ v Putimi, kterou mě znechutili Putimáci, kteří se všichni dívali na Polívkovu „Svatbu na bitevním poli“.
