Něco málo z historie revolučních a napoleonských válek

Francie se koncem 18. století nacházela ve značně neutěšeném ekonomickém stavu. Po ztroskotání několika hospodářských reforem se král Ludvík XVI. na radu ministrů rozhodl svolat po 175 letech Generální stavy. 5. května 1789 se sešly ve Versailes. Místo řešení zásadních problémů, ale byla nastolena otázka postavení tzv. třetího stavu, t.j. probouzející se buržoazie. Při hlasování 17. června se zástupci třetího stavu ujali iniciativy a prohlásili se Národním shromážděním a 9. července Ústavodárným shromážděním, které mělo Francii přinést novou ústavu. Lidé však nečekali na výsledky jednání politiků a 14. července dobyli Bastilu, která pro ně byla symbolem monarchistické despocie. 26. srpna přijalo Ústavodárné shromáždění Deklaraci práv člověka a občana, kterou se v podstatě řídí i dnešní bojovníci za lidská práva. Hospodářská situace Francie se dále zhoršovala. Zemí zmítaly hladové bouře, vzpoury a povstání. Ústavodárné shromáždění se pokoušelo situaci řešit. 2. listopadu přijalo dekret o znárodnění círevního majetku, 19. prosince byly vydány první papírové peníze, asignáty. Ve zmatcích přišel rok 1790. Začal sílit odpor proti monarchii. 20. června 1791 se král s rodinou pokusil o útěk z Francie. Byl však zadržen a zbaven funkce. 13. září byla Ústavodárným shromážděním přijata ústava. Král, který na ni přísahal, byl znovu uveden do funkce.

Dění ve Francii a nástup nových politických sil samozřejmě neušel pozornosti okolních monarchií. 7. února 1792 uzavřelo Rakousko a Prusko dohodu o společném postupu proti Francii, 1. koalici, ke které se v létě přidala Anglie, Nizozemí a Španělsko. Ohrožení Francie zvenčí narůstalo. 11. července vydalo Zákonodárné shromáždění heslo „Vlast v ohrožení“. Rostl odpor proti králi. 10. srpna 1792 vyvrcholilo lidové povstání dobytím Tuillerií a uvězněním krále. 19. srpna 1792 překročila pruská a rakouská vojska francouzské hranice a postupovala na Paříž. Francouzská armáda doplněná množstvím dobrovolníků se zpočátku nezmohla k účinnému odporu. Ze strachu před vnitřními spojenci nepřítele vznikaly v zemi revoluční tribunály, začala první vlna teroru. 20. září v bitvě u Valmy porazilo 59 000 Francouzů 35 000 spojenců, kteří se dali na ústup. 22. září zrušil Konvent království a vyhlásil republiku. Revoluční vojska zahájila ofenzívu. Po bitvě u Jemappes 6. listopadu obsadila Rakouské Nizozemí.

21. ledna 1793 byl popraven král Ludvík XVI. Válečné štěstí se od Francouzů odvrátilo. Po bitvě u Neerwindenu 18. března byli vytlačeni z Belgie i Nizozemí. 26. března byl ustaven Výbor veřejného blaha, který postupně převzal veškerou moc. Zesílil revoluční teror, zejména proti neúspěšným velitelům. Ve Vendeé propoklo povstání proti revolučním pořádkům. V červenci uchopili moc jakobíni. Začaly velké politické procesy. V říjnu byly Konventem zavedeny jednotné decimální míry a váhy a revoluční kalendář. Postupně se měnila vojenská situace. Po bitvě u Wattignes 15. a 16. října byli Rakušané obráceni na ústup. Při obléhání Toulonu obsazeného Angličany ve dnech 14.-18. prosince 1793 se na scéně objevil nový člověk, syn korsického advokáta, Napoleon Bonaparte. Díky jeho aktivitě bylo město dobyto a on za to byl 22. prosince povýšen na briádního generála. 27. prosince byli Rakušané poraženi u Wissembourgu. Do konce roku byla vojska 1. koalice vyhnána z Francie. Povstání ve Vendeé bylo potlačeno už v listopadu.

Rok 1794 byl rokem války a teroru. 150 000 spojeneckých vojáků se s různými úspěchy pokoušelo o vpád do Francie. 26. června v bitvě u Fleurus byli na ústup obráceni Rakušané. 27. července (9. termidor) byl v Paříži proveden státní převrat. Skončila vláda jakobínů, k moci se dostala majetná buržoazie, začalo období masových poprav. Zavedení volného trhu vyvolalo nedostatek potravin, který vyústil v hladomor.

V zimě 1795 začala invaze Francouzů do Nizozemí, která skončila 3. února vyhlášením Batavské republiky na obsazeném území. V březnu propukly v Paříži hladové bouře, které byly silou potlačeny. 27. června se na Quiberonu vylodilo 17 000 francouzských emigrantů a anglických vojáků. Do konce července ale byli vojskem republiky poraženi. Na konci září vrcholila krize společnosti. 3. října se v Paříži k útoku na Konvent shromáždilo 30 000 vzbouřenců. 4. října (13. vendémiaire) se v čele obránců Konventu objevil Napoleon Bonaparte. Palba z děl a následný útok pěchoty Konvent zachránily. Bonaparte byl 16. října povýšen na divizního generála a jmenován velitelem pařížské posádky. V průběhu roku byly postupně uzavírány mírové smlouvy se zeměmi koalice a 21. prosince bylo uzavřeno všeobecné příměří.

Příměří na začátku roku 1796 využily obě strany k dalším válečným přípravám. Spojenci vytvořili 2. koalici v čele s Rakouskem a Anglií, která je podporovala hlavně svými penězi. Francie vypracovala ofenzívní válečný plán. Dvě armády měly útočit přes Německo na Vídeň a na jihu přes severní Itálii je měla podporovat tzv. Italská armáda, jejímž velitelem byl jmenován Bonaparte. Ten už 5. dubna 1796 zahájil pochod přes „římsu“, přímořský pás Alp, postřelovaný anglickým námořnictvem. Postupně soustřeďoval svá vojska proti vojskům sardinského krále a Rakušanům a postupně je porážel. 10. května ve slavné bitvě u Lodi, kde si vysloužil přezdívku „malý kaprál“, proti němu stáli už jen Rakušané, sardiňané uzavřeli po porážkách příměří. Postupný francouzský útok Německem ztrácel na důraznosti, až se zastavil. Tak se italská fronta stala hlavní. Proti Bonapartovi byly postupně vyslány tři rakouské armády, z nichž ani jedna neuspěla. 15.-17. listopadu utrpěly vážnou porážku v bitvě u Arcole. V té době byly francouzské armády v Německu zatlačeny za Rýn.

14. ledna 1797 utrpěla u Rivoli porážku další rakouská armáda vyslaná do Itálie. 2. února kapitulovala rakouská posádka v Mantově. Bonapartovi se otevřela cesta přes Alpy do Rakouska, na Vídeň. 18. dubna byl v Leobenu uzavřen prozatimní mír. Francouzský předvoj byl už 100 km od Vídně. V Paříži v té době propukly nepokoje proti Direktoriu. 4. září (18. fructidor) byl v Paříži proveden státní převrat, následovaly další popravy a posílání nepohodlných na galeje. 18. října byl podepsán „mír z Campo Formio“, nevýhodný pro Rakousko.

Francie hledala způsob, jak přímo ohrozit svého hlavního rivala, Anglii. Po neúspěšném pokusu o invazi přes Irsko v závěru roku 1796 připravila nový plán. Přes Egypt zaútočit na hlavní zdroj surovin Anglie v Indii. Velením výpravy byl pověřen Bonaparte. 19. května 1798 vyplul z Toulonu, Marseile a dalších francouzských přístavů konvoj 340 lodí s 54 000 mužů na palubách. 10. června obsadili Francouzi bez boje Maltu. 2. července se začali vyloďovat u Alexandrie. Po přechodu Damanhurské pouště svedli 21. července bitvu u pyramid, ve které porazili vojsko mamlůků. 1. srpna však u Abúkíru objevila anglická flotila francouzské loďstvo, které téměř zničila. Egypt byl sice obsazen, ale armáda byla odříznuta od Francie. V Evropě se zatím 2. koalice připravovala dobýt zpět území obsazené Francouzi. 300 000 anglických, ruských a rakouských vojáků mělo vyhnat 200 000 francouzských vojáků z Nizozemí, Německa, Švýcarska a Itálie.

Na začátku roku 1799 byla do Sýrie vyslána turecká armáda podporovaná anglickým loďstvem. 24. ledna jim Bonaparte s 13 000 muži vyrazil vstříc. 19. března dorazil k pevnosti Akka, kterou neúspěšně obléhal do 20. května. Se značnými ztrátami se stahoval do Káhiry. V té době 25. března po bitvě u Stockachu ustoupili Francouzi před Rakušany k Rýnu. 14. dubna do Itálie vstoupila ruská armáda a vítězně postupovala na západ. 15. srpna u Novi porazila 35 000 francouzskou armádu a postupovala za ní k Francii. 27. srpna se vylodili Angličané v Nizozemí. Teprve 25. září byli Rusové zastaveni u Curychu. 9. října připlul do Francie Bonaparte se svými nejbližšími, když opustil zbytky armády v Egyptě. 9. listopadu (18. brumaire) se aktivně účastnil státního převratu. 13. prosince byl jmenován prvním konzulem na 10 let, získal tak úplnou moc. 27. prosince se obrátil na Anglii a Rakousko s návrhem na mírová jednání, byl však odmítnut. Proto začal připravovat nové tažení proti Vídni.

Začátkem roku 1800 se k hranicím Německa stahovala 120 000 francouzská armáda, proti které stálo 120 000 Rakušanů. Na jihu se formovala záložní armáda, která měla táhnout přes oblíbené Bonapartovo válčiště, severní Itálii. V dubnu začal francouzský postup přes Německo, zpočátku úspěšný. Z Itálie však Rakušané Francouze vytlačili a pronásledovali je až na francouzské území. 15. května se dala záložní armáda na pochod přes Alpy. Přešla Svatobernardský průsmyk a 2. června, prakticky bez boje vstoupila do Milana. 4. června kapitulovalo v Janově 7 000 Francouzů uzavřených tu od dubna. 9. června u Montebello porazilo 14 000 Francouzů 18 000 Rakušanů, kteří odcházeli od Janova. 14. června u Marenga zaútočilo 31 000 Rakušanů na rozptýlenou francouzskou záložní armádu. Do bitvy se zapojilo asi 20 000 Francouzů, ale před přesilou začali ustupovat. Odpoledne však na bojiště dorazila kolona 10 000 Francouzů, kteří okamžitě přešli do útoku. Během hodiny téměř prohranou bitvu přeměnili ve vítězství. Rakušané kapitulovali. 15. července bylo uzavřeno příměří i na německé frontě. 3. prosince u Hohenlinden 55 000 Francouzů úplně rozdrtilo 57 000 Rakušanů a Bavorů. Začalo období relativně bez války.

9. února 1801 byl v Lunéville podepsán mír mezi Rakouskem a Francií. V Egyptě postupně kapitulovaly zbytky francouzské armády. 27. března byl v Amiensu podepsán mír s Anglií. 8. dubna byl vyhlášen zákon upravující vztahy mezi církví a státem, konkordát. 2. srpna byl Bonaparte prohlášen doživotním konzulem.

Začátkem roku 1803 se zhoršily vztahy mezi Anglií a Francií. Francie začala přípravu na vojenskou invazi do Anglie. 25. května vyhlásila Anglie válku Francii.

24. března 1804 byl zaveden Občanský zákoník, v roce 1807 byl přejmenován na Zákoník Napoleonův. Na francouzském pobřeží La Manche byly vybudovány rozsáhlé vojenské tábory, kde se postupně shromažďovala téměř celá francouzská armáda. Ve všech loděnicích se horečně stavěla transportní plavidla. 18. května přijal Bonaparte titul francouzského císaře. 6. listopadu podepsalo smlouvu s Ruskem Rakousko. 2. prosince byl Napoleon korunován papežem v Notre Dame na císaře všech Francouzů.

V lednu 1805 začaly složité manévry francouzského loďstva, které měly vylákat anglické válečné lodě z La Manche. 26. května se Napoleon v Milaně korunoval na italského krále. 28. července podepaly v Petrohradě Rusko, Anglie a Rakousko spojeneckou smlouvu, vznikla 3. koalice. 4. srpna provedl Napoleon přehlídku v táboře u Boulogne. Bylo zde připraveno 6 armádních sborů v celkové síle 160 000 mužů a téměř 2 400 lodí. 24. srpna byla v Mnichově podepsána smlouva mezi Francií a Bavorskem. Napoleon pochopil, že La Manche se nepodařilo odblokovat a že hlavní nebezpečí hrozí Francii na pevnině od Rakouska. 27. srpna vydal rozkaz k pochodu jednotlivých sborů Velké armády na východ. 3. září vyhlásilo Rakousko Francii válku. 8. září překročilo 60 000 Rakušanů hranice Bavorska. 18. září 30 000 z nich obsadilo Ulm. Dalších 35 000 Rakušanů bylo v Tyrolsku a 95 000 se připravovalo k útoku v Itálii. Z Ruska pochodovalo dalších 120 000 mužů na západ. 7. října u Donauwörthu přešlo 100 000 Francouzů na prvý břeh Dunaje. 8. října došlo k prvnímu střetu obou armád. 25 000 Rakušanů, kteří zůstali v obklíčeném Ulmu 20. října kapitulovalo. 27. října v bitvě u Trafalgaru bylo zničeno spojenecké francouzsko-španělské loďstvo Angličany. 22. října dorazili do Braunau poslední ze 40 000 Rusů. Když zjistili situaci, začali ustupovat k Vídni. Za nimi postupovali Francouzi. 11. listopadu po úspěšné bitvě u Dürnsteinu začali Rusové ustupovat na Moravu. 13. listopadu vstoupili Francouzi do Vídně a zamířili za ustupujícími Rusi. Po soustředění se armády tří císařů střetly u Slavkova. Ráno v mlze čekalo v dlouhé línii 73 000 Francouzů na útok 85 000 spojenecké armády. Po západu slunce zůstalo na bojišti téměř 30 000 mrtvých a raněných. Rusové ustupovali k Hodonínu. 5. prosince se u Štoků střetli jednotky, které se ke Slavkovu nedostali. Rakušané zde porazili Bavory. 26. prosince byl v Bratislavě podepsán mír mezi Rakouskem a Francií.

26. února 1806 podepsalo Prusko smlouvu s Francií, ale brzy začalo jednat s Ruskem. 15. září vytvořily Prusko, Rusko, Anglie a Švédsko 4. koalici. 6. října vstoupila Francie do války s Pruskem. 14. října v bitvách u Jeny a Auerstedtu 130 000 francouzská armáda úplně zničila téměř 140 000 hlavní pruskou armádu. 26. října vstoupili Francouzi do Berlína. 21. listopadu zde Napoleon podepsal dekrety o kontinentální blokádě. Do konce listopadu kapitulovala téměř celá pruská armáda, král uprchl do Ruska. Velká armáda se přesunovala k Visle. Do Polska táhla 100 000 ruská armáda. Do konce prosince došlo k řadě těžkých bojů, po kterých se Francouzi stáhli do zimních ubikací.

V lednu 1807 se dali Rusové znovu na pochod. Koncem ledna vyrazil Napoleon se 70 000 vojáky na sever. 8. února se u Pruského Jílového střetnul s 80 000 ruskou armádou. Byla to jedna z nejkrvavějších bitev začátku 18. století. Bojující jednotky bloudily ve sněhové vánici, nikdo nebyl schopen rozhodujícího útoku. Až tma přerušila boj bez vítěze. Na bojišti zůstalo téměř 50 000 mrtvých a raněných. Obě armády se vrátily do zimních ubikací. 5. června začala nová ruská ofenzíva. Část vojsk se střetla už 10. června u Heilsbergu. Rozhodující bitva se odehrála 14. černa u Friedlandu. Poměr sil byl asi 80 000 ku 80 000. Francouzi si tentokrát počínali rozhodněji. Jejich rychlý útok přinuti Rusy k ústupu, který se změnil v útěk. 18. června dorazila francouzská vojska v čele s Napoleonem k Němenu u Tylže. Bylo uzavřeno příměří. 25. června se na voru uprostřed řeky setkal Napoleon s ruským carem. 9. července byl ratifikován Tylžský mír, smlouva mezi Ruskem a Francií. 1. prosince vstoupili Francouzi do Lisabonu s odůvodněním, že Portugalsko nedodržuje kontinentální blokádu.

V březnu 1808 se na španělských hranicích soustředilo 100 000 Francouzů. Většina však místo do Portugalska táhla na Madrid. 18. března byl španělský král zbaven trůnu. 23. března vstoupili do Madridu. 2. května zde vypulko lidové povstání, které Francouzi utopili v krvi, ale ve formě partizánské války se šířilo celou zemí. 6. června prohlásil Napoleon svého bratra Josefa španělským králem. Situace Francouzů ve Španělsku i Portugalsku se stále více komlikovala, zvláště po vylodění Angličanů. 30. srpna Francouzi v Portugalsku kapitulovali. I ve Španělsku utrpěli řadu porážek. 5. listopadu vstoupil na půdu Španělska Napoleon a převzal velení armády. 10. listopadu v bitvě u Espinozy a 30. listopadu u Somosierry porazil španělskou armádu a 4. prosince vstoupil do Madridu. Uvedl zpět na trůn Josefa, který 29. července z Madridu uprchl. Sám obrátil armádu na severozápad proti Angličanům.

Začátkem roku 1809 se začala utvářet 5. koalice z Rakouskem a Anglií včele. Napoleon předal velení a vracel se do Paříže, protože se dozvěděl o intrikách svých ministrů. Francouzům se podařilo vytlačit Angličany ze Španělska. 20. února padla Zaragoza, obléhaná dva měsíce, bylo zabito 20 000 mužů posádky a 23 000 obyvatel, včetně žen a dětí. V březnu začala francouzská invaze do Portugalska.

Na jaře 1809 shromáždil Napoleon 300 000 vojáků proti Rakousku. 9. dubna mu Rakousko vyhlásilo válku. Rakušané zahájili postup do Bavorska. 17. dubna dorazil ke 176 000 armádě Napoleon. 19. dubna u Tengen se poprvé nepřátelské armády střetly. V bitvách 20. dubna u Abensbergu, 21. dubna u Landshutu, 22. dubna u Eggmühlu a 23. dubna u Regensburgu (Řezna), donutili Francouzi 180 000 rakouskou armádu k postupnému ústupu. Za pět dní ztratili Rakušané 30 000 a Francouzi 15 000 mužů. Po bitvě 3. května u Ebelsbergu se Francouzům otevřela cestu na Vídeň, která po ostřelování z děl 13. května kapitulovala. Obě armády se připravovaly na generální bitvu. 21. a 22. května u Esslingu a Aspern přešlo 66 000 Francouzů na levý břeh Dunaje a zaútočilo na 99 000 Rakušanů. Ti nápor vydrželi a přešli do protiútoku. Jen s velkým vypětím se podařilo francouzskou armádu, která ztratila 25 000 mužů evakuovat zpět. Rakušané sice ztratili 23 000 vojáků, ale uštědřili první porážku císaři Napoleonovi.Obě armády sbíraly síly, stahovali posily. Začátkem července se na březích Dunaje soustředilo 150 000 Francouzů a 160 000 Rakušanů. V noci na 5. července přešlo v bouři na levý břeh 100 000 Francouzů. 5. a 6. července se v bitvě u Wagramu střetlo přes 300 000 vojáků. První den nic nerozhodl, armády v noci skončily téměř ve stejných pozicích. Brzy ráno zahájila kanonáda druhý den bitvy. Teprve soustředěný útok masy pěchoty na střed rakouské linie rozhodl o výsledku. Rakušané s velkým ztrátami, 26 000 mužů, v pořádku ustoupili. Francouzi své vítězství vykoupili ztrátou 37 000 mužů. Obě armády se zanedlouho setkaly znovu, 10. a 11. července v bitvě u Znojma. Rozsáhlá bitva opět nepřinesla jasné rozuzlení. Když se druhý den večer dostaly bojující jednotky do stejných pozic, ze kterých vycházely ráno, přijal Napoleon nabídku příměří. V srpnu byla zahájena mírová jednání, která 14. října završil podpis Schönbrunnského míru.

V roce 1810 pokračovala rozvleklá a vyčerpávající válka ve Španělsku. 1. dubna uzavřel Napoleon sňatek s dcerou rakouského císaře.

20. března 1811 se francouzské císařovně narodil syn, Napoleonův nástupce. Začaly se zhoršovat vztahy Francie s Ruskem, kterému kontinentální blokáda působila značné ekonomické problémy. Napoleon je chtěl řešit válkou.

V květnu a červnu 1812 soustředil v Polsku mohutnou armádu, která v noci na 24. června začala u Kaunasu přecházet přes Němen. Přes hranice Ruska přešlo 440 000 vojáků z nich byly asi tři pětiny Francouzů, zbytek byli vojáci spřátelených a vazalských států. Armáda postupovala bez odporu, ale brzy začaly zásobovací problémy. 180 000 ruská armáda ve dvou proudech ustupovala do vnitrozemí. Až 23. července u Mogileva a 25. a 26. července v bitvách u Ostrovna narazili postupující Francouzi na zadní voj ustupujících Rusů. 16. srpna v bitvě o Smolensk Napoleon doufal, že proti němu stojí celá ruská armáda. Po hrdinném boji Rusové vyhodili prachárny, v noci ustoupili a spálili za sebou mosty. 5. září postupující Velká armáda znovu narazila na ruskou obranu. 21 000 Rusů urputně bránilo Ševardinskou redutu proti 35 000 Francouzů. V noci Rusové opět ustoupili, aby Francouzům přehradili postupovou linii. 103 000 vojáků a 17 000 kozáků a domobranců se postavilo do cesty 135 000 Francouzů u Borodina. 7. září zahájili Francouzi útok na pozice ze kterých nikdo neustupoval. Každá část opevnění několikrát vystřídala majitele. Až večer, na rozkaz, začali Rusové zvolna ustupovat. Na bojišti zůstalo 28 000 Francouzů a téměř 50 000 Rusů. 14. září vstoupili Francouzi do téměř liduprázdné Moskvy, ve které navíc vypukli požáry, které ji značně poničily. Do 4. října se pod Moskvou soustředilo 110 000 ruských vojáků. 18. října u Tarutina se poprvé utkali s částí francouzské armády. Rusové poprvé zvítězili. 19. října, když se Napoleon nedočkal poselství od cara, opustila 107 000 francouzská armáda, následovaná dlouhou kolonou povozů s kořistí, Moskvu. Už 24. října jí u Malojaroslavce přehradila cestu ruská armáda. Francouzi v krvavé bitvě ztratili 5 000 mrtvých a museli odbočit na cestu po které do Moskvy přicházeli. Od začátku listopadu je začala sužovat, mimo ruské ardmády, kozáků, nedostatku potravin i zima a mráz. Po těžkých ústupových bojích přešlo do 29. listopadu Berezinu u Borisova 39 000 bojeschopných francouzských vojáků. 14. prosince se u Němenu zastavila i úplně vyčepaná ruská armáda. Ztráty Francouzů a jejich spojenců v tomto tažení přesáhly 300 000, Rusové ztratili 250 000 mužů. Kromě 200 000 armády ve Španělsku přestala francouzská armáda existovat.

12. ledna 1813 překročila ruská armáda Němen a vstoupila na pruské území. 28. února podepsalo Prusko smlouvu s Ruskem. Vznikla 6. koalice, ke které se přidalo Švédsko, Španělsko, Portugalsko a Anglie. Rakousko ještě váhalo. Francie na jaře postavila více jak 400 000 armádu, převážně z nováčků. 200 000 vycvičených vojáků bylo stále vázáno ve Španělsku, které jim za pomoci anglické armády působilo stále větší ztráty. 1. dubna vypovědělo Prusko Francii válku. 15. dubna odjel Napoleon k armádě a už 1. května v bitvě u Weissenfelsu narazil na ruskou armádu, která ustoupila. 2. května u Lützenu porazilo 85 000 Francouzů 150 000 spojeneckých vojáků, kteří ale spořádaně ustoupili. Na bojišti zůstalo 12 000 spojenců a 22 000 Francouzů. 21. a 22. května v bitvě u Budišína zaútočilo 115 000 Francouzů na 97 000 spojenců. Ti rychle ustoupili, ztratili 11 000 a Francouzi 25 000 mužů. 22. května po bitvě u Zgorzelce spojenci opět ustoupili, ale Francouzi neměli dost sil k jejich pronásledování. 4. června bylo podepsáno příměří. Ve Španělsku, po bitvě u Vitorie 21. června vytlačili Angličané Francouze za Pyreneje. 12. července byl zahájen Pražský kongres. 10. srpna se ke koalici přidalo Rakousko. Proti 330 000 Francouzů stálo 450 000 spojenců. Napoleon se rozhodl pronásledovat prusko-ruskou armádu. Po neúspěších svých maršálů začal stahovat celou armádu k Drážďanům. 26. srpna dorazil k městu na které útočilo 200 000 spojenců. Do bitvy se postupně zapojovaly další francouzské jednotky. Útok Staré gardy donutil spojence k ústupu. Druhý den se 100 000 Francouzů rozvinulo před městem. Po francouzském útoku se část z 200 000 spojenců dostala do obklíčení. Spořádaný ústup se místy změnil v útěk z bojiště. Za dva dny ztratili spojenci 20 000 mužů a dalších 20 000 zajatých. Francouzi měli 10 000 mrtvých a raněných. Spojence, kteří ustupovali přes Krušné hory do Čech pronásledovalo 40 000 Francouzů. 29. a 30. srpna se v bitvě u Chlumce a Přestanova dostali do obklíčení. 20 000 jich bylo zajato, unikla jen část jízdy. Proti Francouuům už pochodovala vojska celé Evropy. 16., 17. a 18. října u Lipska v Bitvě národů stálo proti 155 000 Francouzů 220 000 spojenců, kteří první den zahájili útok. V krvavých bojích nepadlo rozhodnutí, Francouzi ztratili 30 000 a spojenci 40 000 mužů. Druhý den uvažoval Napoleon o ústupu, ale 300 000 spojenců zahradilo všechny cesty na jihu, východě a severu. Třetí den měli spojenci téměř dvojnásobnou převahu. Jejich všeobecný útok donutil Francouze ustoupit do města a potom dále na západ. Boje v ulicích města pokračovaly až do 20. října. Celkem ztratili Francouzi 60 000 a spojenci 80 000 mužů. Do 5. listopadu překročila Velká armáda Rýn. V Německu se vzdávaly francouzské posádky. 1. prosince se spojenci rozhodli napadnout Francii.

V lednu 1814 měl Napoleon ve Francii 118 000 vojáků. Tři spojenecké armády měly 60 000, 70 000 a 210 000 mužů. Pomalu postupovaly k Francii, společným cílem byla Paříž. 25. ledna odjel Napoleon k řece Marne, na severní hranice Francie. Už 29. ledna se u Brienne střetnul s prusko-ruskou armádou. Dva měsíce vzdoroval se svou armádou několikanásobné převaze spojenců. 23. března se setkalo 100 000 Rakušanů s 80 000 Prusů a Rusů. 25. března zahájili pochod přímo na Paříž. 30. března začala bitva o Paříž. 22 000 Francouzů vzdorovalo 110 000 spojenců. V noci Paříž kapitulovala. 13. dubna Napoleon abdikoval a 28. dubna odplul na Elbu. 3. května přijel do Paříže nový král, Ludvík XVIII., který 30. května podepsal mírovou smlouvu. Ve Vídni začal kongres o uspořádání Evropy.

1. března 1815 se Napoleon se svou malou armádou vylodil na jihu Francie. 20. března vstoupil opět jako císař do Paříže. 25. března podpisem smluv vznikla 7. koalice. Francie se připravovala na novou válku. V okolí Paříže bylo soustředěno 124 000 vojáků a dalších 80 000 bylo rozmístěno podél hranic. Angličané, Rusové, Prusové a Rakušané měli k dispozici téměř 700 000 mužů. 12. června odjel Napoleon k armádě na severní hranici. Před ním stálo 95 000 Angličanů a 124 000 Prusů, kteří se připravovali vtrhnout do Francie. 15. června překročili Francouzi belgickou hranici. 16. června u Ligny útočilo 84 000 Prusů na 71 000 Francouzů. Až večer se Francouzům zdařil protiútok, který obrátil Prusy na útěk. Část Francouzů ustupující Prusy pronásledovalo. V témže čase 32 000 Angličanů vytlačilo Francouze od Quatre-Bras. V obou bitvách ztratili spojenci 25 000 a Francouzi 15 000 mužů. 17. června vyrazil Napoleon na sever za Angličany, kteří začali ustupovat. 18. června u Waterloo proti sobě stálo 58 000 Francouzů 60 000 Angličanů. Bahno z předcházejících bouřek zpomalovalo pohyby jednotek, proto Francouzi zahájili útok až odpoledne. Útok Angličané odrazili. Postupně odráželi další a další útoky. Když už jejich síly slábly, zaútočili na pravém křídle Francouzů Prusové, kteří dorazili na bojiště. Ve 20 hodin zahájili Angličané všeobecný útok. Francouzi začali ve zmatku prchat. Bránila se už jen Stará garda. Na bojišti zůstalo 25 000 Francouzů a 22 000 spojenců. 7 000 Francouzů bylo zajato.

21. června se Napoleon vrátil do Paříže bez vojska. 22. června nadiktoval svoji abdikaci.

5. května 1821 zemřel na ostrově Svatá Helena v anglickém zajetí.

Zpracoval Ludvík Schnaid v roce 2005, jako kompilát z dostupných materiálů.