strom

Informace o životě v klubu 2016

1.-3.4. - Jaroměřice nad Rokytnou, akce připravená Gardovými námořníky a Uherskými husary s podporou města. Podnět přišel od paní Kláry Čudrnákové, která se věnuje historii vojenských špitálů ve městě v dobách napoleonských válek. S podílem Jary se podařilo lokalizovat tři špitály a tři hroby, do kterých byli pohřbíváni zemřelí vojáci, převážně na infekční choroby, v letech 1805, 1809 a 1813. Podařilo se objevit i jména a regimenty pohřbených. Na místech hromadných hrobů byly vybudovány pomníky. První označuje místo posledního odpočinku šesti francouzských vojáků, jmenovitě uvedených. Druhý je na místě pohřebiště dalších 50 vojáků z francouzského lazaretu. Třetí pomník připomíná místo pohřebiště 850 zemřelých v rakouském lazaretu po bitvě u Lipska v roce 1813. Můj odjezd na akci byl tentokrát málo náročný, protože ke mně přijel Zbyňa pro památky na naše vinohradnictví v Šakvicích. Protože mně některé věci odvezla už dříve Ivana, jel jsem v uniformě a jen se svačinou. D1 jsme se vyhnuli a přestože byl pátek, čekala nás skoro prázdná silnice. Po ubytování a večeři nám Jara ukázal dva pomníky. Mezi nimi nás pan farář provedl bývalým klášterem, dnes farou, kde byl v roce 1809 francouzský špitál. Hlavním cílem akce bylo připomenutí místním pro většinu neznámou historii. Odhalení pomníků a vzdání pocty zde pohřbeným se účastnili zástupci francouzské republiky, města, kraje a 56 uniformovaných vojáků. Po odhalení pomníků, položení věnců a čestných salvách, odešla část vojáků do Moravských Budějovic, kde vzdali poctu generálu Boudetovi, který zde zemřel v roce 1809 a položili věnec k jeho pomníku. Zdravotní služba se po obědě přesunula do Informačního střediska, kde připravila prostor pro ukázky amputace a ošetřování raněných v polním lazaretu. Po provedení byla debata s diváky. Po ukončení vojenské činnosti následovala beseda s paní Čudrnákovou o napoleonské době v Jaroměřicích, na které představila svoji knihu k tomuto tématu. Na závěr byly po nástupu všech vojáků představeny všechny účastněné jednotky. Po poděkování a rozloučení se se starostou byla polní večeře, která uzavřela oficiální část akce. Po rozchodu jsme se postupně sešli na ubikacích v místní škole, kde jsme měli dost času pro sebe. Zde jsme se dozvěděli, že zemřel Vlasta Schilberger starší. Ve 24:00 byla večerka. Já jsem v neděli vstával brzy, abych stihl vlak v 8:12. Ve 12:43 jsem už byl v Putimi.

8.-10.4. - hrad Veveří, akce organizovaná Ivanem. Já jsem tam jel v civilu jen fotografovat. Absolvoval jsem okružní cestu po Česku. Středa Čimelice, čtvrtek návštěva Emy v Praze, v pátek u Pepy v Sudicích a v sobotu ráno od Pepina do Brna. Od pátku pršelo a na hradě se k tomu přidal silný severní vítr. Proběhl jsem tábor a další ubytovací místa vojáků. Setkal jsem se s Alešem, Stanem, Františkem, Ivanem, Lubošem a dalšími přáteli a dokud mě nezábly ruce, tak jsem fotil. Stihl jsem dopolední srážku části vojáků. Potom jsem se před zimou, deštěm a větrem schoval do černé hradní kuchyně, kde byl připravován oběd pro vojáky. Ve 12:00 jsem zbaběle uprchl do tepla v autobusu a jel na oběd do Brna. V 16:30 jsem už rozmrzal ve vyhřátém paneláku v Hustopečích. V neděli ráno jsem se v příjemně vytopeném rychlíku vracel do Putimi, abych si v Penzionu, jak jsem slíbil, zahrál s dědkama „prší“.

16.-17.4. - Valtice, secvičná CENS bez účasti zdravotní služby. Já jsem přijel jako divák a fotograf. Opět jsem projel celé Česko. Středa Čimelice, čtvrtek Hustopeče, pátek Klobouky, sobota Valtice a neděle zpět do Putimi. Akce se účastnili jako obvykle jen ti nejaktivnější a ti, kteří mají zájem o setkávání s kamarády a přáteli. Většina jednotek ale měla hojné zastoupení. Některé však měly jen jednoho zástupce, jako například 18. pluk, za který se účastnil jen Honza poskakující o berlích. Uniformy tvořily pestrou směsici, protože začala příprava na revoluci. Já jsem obešel všechny známé, některé jsem si na památku vyfotografoval a po obědě jsem se vrátil do Hustopečí. V neděli mě čekala dobře organizovaná stominutová vyhlídková jízda výlukovým autobusem. A tak jsem byl už v 15:00 v Penzionu.

20.-22.5. - Bratislava, měla to být moje výroční, desátá účast na této akci. Bohužel, jako první mně oznámil Boris, že tam nejede. Nocleh jsem měl vyjednaný se Starbinem, ale jeho dělostřelci také zrušili účast. Aleš jel jako dělostřelec a Honza nejel vůbec. Ve čtvrtek volala Ivana, že ji při náročné přípravě k obraně vlasti sklátila choroba, která ji upoutala na lůžko. Tak jsem bez dopravy, noclehu, nářadí a celé zdravotní služby zůstal sám. Proto jsem i já s lítostí zrušil svoji účast. Při hledání informací o akci jsem náhodou našel fotografie z 28.6.2008, kde jsem nefotil, tak alespoň přikládám několik z nich.

12.-14.8. - Letní Slavkov (Napoleonské dny). Ve Slavkově probíhaly Ivanovy Napoleonské hry. Po dvou letech jsme se opět vrátili k Mohyle míru. Akce byla koncipována jako příprava na revoluční války. Většina francouzských vojáků, mimo gardy, měla revoluční uniformy. I Mark Schneider se představil jako generál Bonaparte. Součástí akce bylo natáčení traileru (upoutávky) k filmu Triumf Austerlitz. Natáčelo se v Kučerově, u Mohyly míru a na Staré poště. Tomu byl podřízen celý další program. V sobotu probíhal výcvik v prostoru Mohyly míru. Po obědě se všechny jednotky včetně spojeneckých přesunuly do Prace. Tam ke kříži postavenému na paměť padlých v bitvě u Slavkova položili věnec starosta obce Prace a generál Bonaparte. Po skončení pietního aktu se vojáci přesunuli do výchozích pozic, aby svedli bitvu, která končila pod Mohylou míru. Závěr akce byl v neděli na Staré poště. Já jsem se vzhledem ke zdravotním problémům, které mě potkaly v dubnu a červenci, a pro mě nepříznivé předpovědi počasí rozhodl, že se akce účastním jen v civilu. Přenocoval jsem v Hustopečích. Brzy dopoledne jsem přijel na Mohylu míru, abych měl dost času na setkání s kamarády a fotografování. Kamarádi z 18. pluku mě mile překvapili, protože mě vzali do stavu své jednotky jako čestného člena! Před začátkem bitvy jsem odjel do Klobouk, kde jsem přespal. V neděli odpoledne jsem se přesunul do Hustopečí na nocleh. V pondělí jsem se po projížďce výlukovým autobusem bez dalších problémů vrátil domů.

2.-4.9. - Stupava - Uhorské manévre, akce pořádaná Uhorskými husármi a Gardovými námořníky. Spolupořadatelem mělo být město Stupava. Jel jsem s Ivanou z Prahy. S problémy na D1 jsme dorazili v 19:00. Na radnici probíhalo přivítání velitelů. To bylo všechno, co radnice, kterou po celou dobu střežili rakouští vojáci, zajistila. Zámecký park už byl plný Rakušáků a Rusů. Postupně přijížděli i Francouzi. Po postavení stanů byla volná zábava. Sobotní budíček byl dobrovolný bez bubnů v 8:00. Po snídani Rakušané propochodovali městem, aby obyvatele upozornili, že se u nich něco děje. Dopoledne probíhal výcvik Rakušanů v zámeckém parku. Námořníci se předváděli s pramicí na „jezeře“. Před obědem zdravotní služba na zámeckém nádvoří provedla asi před třiceti diváky amputaci nohy. Po obědě a pauze na vytrávení odpochodovaly jednotky na louku za zámeckým parkem. Bitevní ukázku předvedlo asi 50 Rakušanů s 8 jezdci a 2 děly. Proti nim nastoupilo 12 Francouzů s ruskými spojenci a 2 děly. Bitva, která skončila vystřílením dělových nábojů, se podle potlesku divákům líbila. Potom bylo volno v táboře otevřeném návštěvníkům. V podvečer se v místním kostele konala krátká vzpomínková mše za účasti vojáků. Po ní jednotky nastoupily na náměstí před kostelem, kde se představily obyvatelstvu. Večer bylo opět volno a společná zábava. V neděli po sbalení a úklidu tábora jsme čekali na předání radnice a výplatu náhrad. V 10:15 přijela rozčílená úřednice a začala pobíhat s mobilem u ucha. My z větší dálky jsme na další nečekali. V 10:30 jsme s Ivanou vyrazili ku Praze, tentokrát po téměř volné D1.

16.-19.9. - Olomouc - Obléhání Magdeburku 1806). Akci pořádala Císařská Slavkovská Garda. Já jsem nocoval v Praze. To, že tam celou noc lilo, nevěštilo nic dobrého. V sobotu ráno rychlík dešti před Kolínem ujel. V 9:40 jsem byl v Olomouci. V 10:30 zahájily všechny jednotky výcvik, ale po chvíli déšť všechny zahnal do úkrytů. Tam jsme přežili oběd. Ve 14:00 nastupují Rakušané k pochodu městem, ale průtrž mračen je zahání do vstupní brány. Ve 14:30 se vrací promáčení z města, stále prší. Ve 14:45 nastupují všechny jednotky do výchozích pozic. V 15:00 začíná bitevní ukázka. Přestalo pršet. Po 16:00 bitva končí kapitulací obránců pevnosti, které představovali Rakušané, Rusové a několik Prušáků. Po shromáždění diváků v amfiteátru začíná ukázka amputace ruky. Ivana komentuje, já řežu, Boris a Honza asistují. Končíme v 16:30, kdy začíná znovu pršet. Déšť zvolna přechází v liják. Ale to už já, po rozloučení, spěchám na nádraží. Rychlík přijíždí s dvacetiminutovým zpožděním do Prahy, kde už jen mrholí. V neděli ráno odjíždím a ve 12:31 jsem v Putimi.

23.-25.9. - Loučeň - Hüningen 1796. Akci připravili Ašperonci. V sobotu ráno jsem odjížděl z Prahy s Ivanou. Počasí bylo příznivé a dálnice volná, tak jsme po 9:00 byli na místě. Z krásného zámku jsem bohužel viděl jen vstupní bránu do zámeckého parku, kterou jsme se dostali k táboru. Po procházce táborem jsme i s Borisem připravili ukázku chirurgické ambulance. Po obědě spojenci cvičí a Francouzi si upravují svoje postavení, které budou bránit. Ve 14:00 začíná bitevní ukázka dělostřeleckou přípravou s pyrotechnickými efekty. Po hodině boje dobývají Rusové francouzskou redutu, do které pronikají i Rakušané. Většina obránců je pobita a zbytek kapituluje. Zdravotní služba se přesunuje do amfiteátru, kde předvádí amputaci ruky. V 16:00 se přesunujeme do tábora, kde besedujeme s diváky. Po večeři odjíždíme s Ivanou do Prahy. V neděli ráno se vracím do Putimi.

30.9.-2.10. - Putim. Mojí osobou po čtyřech letech zorganizovaný pokus o navázání na tradici každoročních setkání kamarádů. Jako vždy mezi námi řádily nemoci i různé jiné povinnosti. Ale nakonec se nás sešlo alespoň devět. V pátek jako první přijeli Rosťa, Milan, Petr R. a Petr L. Šli jsme se ukázat dědkům do restaurace U Cimbury. České pivo Brňákům nechutnalo, tak jsme se přesunuli do mého domečku. Večer ještě přijel Jirka. Vydrželi jsme vzpomínat až do půlnoci. V sobotu po budíčku v 9:30 jsme šli na hřbitov pozdravit Aleše. V 11:00 jsme odjeli do Čimelic, kam jsme nasměrovali i Michala. V 11:40 přijela Jana v doprovodu Blanky. Ve 12:30 jsme vyrazili na oběd do restaurace Na Knížecí, kde už nás čekal Michal. Po obědě, na který jsme si chvilku počkali, k překvapení hostů opustili vojáci lokál oknem. Po zaplacení. V příjemném počasí jsme prožili krásné odpoledne u Blanky na zahradě. Po večeři v 17:30 vojáci odjeli do Písku, aby v duchu tradice přišli do Putimi pěšky. Michal a Petr R. šli z Putimi do Písku a zpět. Jirka odjel z Písku domů. Ostatní se postupně sešli v Putimi, kde jsme jedli, pili, hodovali a při prohlížení historických fotek a videí vydrželi do půl druhé. V neděli už nás čekalo jen loučení a odjezd.

4.-6.11. - Bystřice pod Hostýnem, dušičkový pochod. Pro mě začal v pátek v 8:44 odjezdem do Čimelic, odkud jsem po krátké zastávce pokračoval přes Prahu do Bystřice, kam jsem přijel v 18:34. František mě odvezl do školy, kde jsem se ubytoval. V klubovně - muzeu jsem poseděl s kamarády z 8. pěšího a 6. dělostřeleckého pluku. Sobota začala budíčkem v 6:30 a odjezdem do Dřevohostic. Tady na nás čekala svačina a čekání na příjezd dalších vojáků a zformování jezdectva. K pietnímu aktu u pamětní desky na zámeckém nádvoří nás nastoupilo asi padesát. Potom jsme se přesunuli na náměstí, kde se představily přítomné jednotky. Následoval pochod do Lipové, kde na nás čekali místní obyvatelé v čele se starostou. Od 11:00 zde každá jednotka předvedla ukázku ze svého výcviku. Já s Honzou jsme za pomoci dobrovolníků amputovali ruku. Po občerstvení a odpočinku pokračovali vojáci v pochodu. Já jsem se z Rychlova do Bystřice na náměstí svezl na bryčce. Na náměstí nás opět čekalo představení jednotek, občerstvení a odpočinek. V 16:00 jsme se přesunuli k pomníku, od jehož odhalení uplynulo deset let. Pietní akt s položením věnců a čestnými salvami byl ukončen požehnáním faráře. Odtud jsme pokračovali do zámeckého sálu, kde bylo připraveno bohaté pohoštění, ocenění zasloužilých a kulturní program. V družné zábavě část vojáků i civilistů vydržela do časných ranních hodin. Já jsem si udělal večerku ve 22:00. Celý den nám vydrželo pěkné počasí. V noci ale začalo pršet. V neděli jsem musel brzy vstávat, abych chytil první vlak odjíždějící v 7:54 a abych byl v Putimi v 16:44.

2.-4.12. - Slavkov, akce CENS. Tentokrát jsem jel sám přes České Budějovice. V Brně jsem se zastavil na oběd. I tak jsem byl v Kobylnicích první. Tentokrát už v 18:00 dorazili první Brňáci a postupně se dostavilo všech 15 přihlášených, Milan, Rosťa, Petr R., Jirka C., Jirka H., Petr L., Bořek, Marek Š., Marek S., Michal, Laďa, já a tři nováčci. Potom, co jsme se uložili na svá obvyklá místa, začali jsme spotřebovávat dovezené zásoby. Ve 2:00 jsme už skoro všichni spali. V sobotu v 6:00 vstávali hrdinové, aby odjeli na Žuráň vítat s Císařem Slavkovské slunce. V 8:00 byl dobrovolný budíček ostatních. V 9:00 jsme ve volném tvaru odpochodovali do Tvarožné, kde pod Santonem proběhlo secvičení jednotek. Já jsem se na návsi setkal s Borisem a Martinem. Díky Františkovi jsem byl přijat na OÚ s malým občerstvením. Ve 13:00 po nástupu na návsi jsme odpochodovali na bojiště. Já jsem splnil úkol od Borise a dovedl jsem markytánky na pro ně vyhrazené místo. Ve 14:00 začala bitva asi 1000 vojáků sledovaná údajně 7000 diváky. Asi po hodině, když už mě zábli nohy, jsem podle rady mého lékaře zbaběle dezertoval do tepla. Po skončení bitvy jsem odešel k Františkovi, který mě v 16:30 odvezl do Slavkova. Tam jsem na zámku obdržel spolu s dalšími medaili „Za zásluhy“. Následovalo občerstvení a po besedě s přítomnými známými mě František odvezl do Kobylnic. Tam ještě chyběli ti, kteří se už tradičně vraceli z bitvy přes Mohylu míru. Postupně se scházeli naši hosté, Míťa, Alena, Lenka a Starbin. Brzy jsme se sešli všichni a společná zábava nám vydržela dlouho do noci. V neděli po budíčku se dostavili další příslušníci 18. pluku. Všichni se vydali přes náš Pamětní kámen na Mohylu míru. Já už jsem je jen pozdravil, když k zastávce přijížděl autobus, který mě odvezl do Brna. Výlukovým autobusem jsem se svezl do Okříšek a potom už následovala cesta bez problémů až do Putimi.

Po letošní dvacáté šesté bitvě u Slavkova a dvacáté v uniformě jsem se rozhodl ukončit aktivní službu v „Napoleonově vojsku“. Co všechno jsem v uniformě „Napoleonova vojáka“ prožil?

Na nátlak svého syna Aleše a jeho kamarádů jsem oblékl uniformu chirurga. V té době jsem byl jediný v ČR a jeden z mála v Evropě. Poprvé jsem se do ní oblékl 1.5.1997 v Tolentinu jako chirurg 18. pluku. Podle dostupných podkladů jsem začal budovat zdravotní službu (Service de Santé). V Bratislavě 12.6.1999 jsem už měl dva nosiče raněných s nosítky. Když jsem si pořídil kufřík s replikami chirurgických nástrojů, začal jsem uvažovat o provádění amputací a dalších chirurgických zákroků. Vodítkem se mně stala ukázka v seriálu „Velké bitvy minulosti“ o bitvě u Slavkova. Vyrobil jsem napodobeninu ruky a potom i nohy. Vyřešil jsem techniku amputací a začal jsem je předvádět na bojištích a v lazaretech, později i pro televize.

Na vrcholu slávy v roce 2005 měla zdravotní služba dva chirurgy, zdravotního komisaře, čtyři nosiče raněných, dvě ošetřovatelky raněných, ke kterým se na jednotlivých akcích přidávaly další ženy. V řadách zdravotní služby se postupně vystřídalo 15 členů, Pepa, Blanka, Jirka, Jana, Karel K., Pavel, Zdeněk, Honza K., Helena, Alena, Karel K., Honza S., Ivana, Aleš a já. Do konce letošního roku se zdravotní služba účastnila téměř 150 akcí po celé Evropě. Mezi nejzajímavější patřily Malta, Elba, Saint Raphael, Marengo, Folkestone, Sarzana, Pont de Vaux, Lipsko, Lodi - Milano a na konec Waterloo.

Na závěr se ještě nesebekriticky pochlubím oceněními, kterých se mně dostalo za 25 let „služby Císaři“:

Můj úplný konec se ale poněkud zkomplikoval. Když Ivana odjela za svým snem, nechci nechat Borisa ani ostatní kamarády ve štychu. Proto, pokud mně to zdraví dovolí, budu se i nadále účastňovat akcí k připomenutí vojenských špitálů a pietních aktů u hrobů padlých v napoleonských válkách. Pokud budu schopen, nevynechám ani akce u Slavkova.

Tak ještě občas na shledanou.

Chirurg J.V. v.v.